Rodinné paměti v pohraničí

Familiarismus v pohledu do minulosti

Barbora Spalová

---

---



(text motta)

Děda, když vyprávěl, že dělali ve sklárnách tady, tak boty vlastně dostal, říkal, až od mistra, někdy v 15 letech, první boty, co měl, po mistrovi. Protože běhal po sklárně, kde odklepávaj od píšťal sklo, a v tom normálně běhal bosej. Furt pořezaný nohy. A to dostal první boty. To v zimě měl akorát dřeváky do sněhu. A to už vám říkala určitě Grétka, když pásli krávy, tak na podzim, když se ta kráva vysrala, tak si do toho stoupnul, aby si ohřál ty nohy. No ale asi taky neměl žádný problémy s plísněma mezi prstama a mezi nehtama. (p. Blaschek, 57 let)

1.
Děda vyprávěl historku o zahřívání nohou a pravnučka Grétka ji stále používá, aby řekla něco důležitého o své rodině.[1] Nejspíš něco, co souvisí s jistým rodinným obdivem k vesnickému "přírodnímu" životu. A její otec o tom s jasnou jistotou ví, že to dělá, a odhaduje situace, kdy to dělá. Méně jisté je, zda Grétka historku používá opravdu ve stejných intencích jako otec. Nicméně přesvědčení, že v rodině sdílíme nějakou společnou představu o minulosti rodiny, je tak "samozřejmé", až to vzbuzuje otázky. Jak a proč to funguje? Jak se určuje, co bude tvořit "zlatý fond" rodinných historek? A jak takový fond vzniká - co si pamatujeme a co známe z vyprávění (koho a v jaké situaci?) a nakolik je toto rozdělení pošetilé? K čemu a jak nás zavazují tradované předměty, vztahy k místům, opakované rituály i nemateriální "odkazy předků"? Proč rodinnou paměť vůbec děláme? Co tato dělá v našich životech? A je možné se jí vyhnout, "nedělat" ji?

2.
Nekladu si za cíl odpovědět vyčerpávajícím způsobem na tyto morální a ontologické otázky, nicméně právě tyto otázky mě přiměly k tomu, abych se v tomto textu, který vychází z výzkumu "aktuálního zpracovávání německé minulosti v českém pohraničí",[2] zaměřila na rodinnou paměť jako na formu vyjednávání o minulosti, kde se protínají individuální a sociální paměti, a na rodinu jako na svébytné vzpomínkové společenství. Pokusím se tu představit mé vyjednávání s respondenty o tom, co to rodinná paměť je, ergo na co se jich vlastně ptám, a dále bych chtěla věnovat prostor několika rodinám, které pro mne představují jisté typy toho, proč se rodiny svou minulostí zabývají, jaký zájem (Možný 1991) určuje jejich zaobírání se vlastní minulostí. Na závěr shrnu, co specifického (jiného, jinak kontextualizovaného než v individuálních a celospolečenských naracích) mohou tyto případy rodinných pamětí z pohraničí vypovídat o vztahování se k minulosti počínaje první republikou dodnes, tj. v rozsahu paměti pamětníků.

3.
Analyzovány zde budou rozhovory z několika spíše menších měst a vesnic v severočeském pohraničí, tedy z míst, kde do roku 1945 bydlelo maximálně 10 % obyvatel hlásících se k české národnosti. Rozhovory se zástupci tří generací rodin jsem sama prováděla v letech 2012 a 2013, někdy individuálně, někdy bylo přítomno více členů rodiny. V následujícím textu jsou rodiny anonymizovány. V současnosti pracuji se vzorkem 15 rodin, z nichž pouze 3 jsou tzv. "čistě české", tedy rodiny, které do regionu přišly až po roce 1945 a ani později se příbuzensky nespojily s nikým, kdo by byl považován za Němce. (Dlužno poznamenat, že mne tento podíl německé přítomnosti při vědomí masovosti odsunu vlastně překvapil. Na druhou stranu svět tzv. "našich Němců"[3] nebo "sudetských Němců"[4] nebo za socialismu "obyvatel německé národnosti" a po socialismu zase spíše "německy mluvících obyvatel českých zemí"[5] mizí. Alespoň v České republice. V Německu je situace ještě jiná a sudetoněmecký život zde prochází zásadními proměnami souvisejícími se změnami politickými, ale rovněž i s odchodem generace pamětníků.[6] V ČR skutečně dožívá generace válečných pamětníků, která ještě mluví stěží srozumitelnými lokálními nářečími. Generace jejich dětí se s čímkoli z tohoto světa identifikuje jen velmi zřídka a ani příslovečná obgenerace vnuků a vnuček zatím žádné snahy o revitalizaci neprojevuje.[7] Existují sice dvě organizace zastupující německou menšinu, ale o obou jejich členové mluví jako o "klubech důchodců". Kulturverband, Kulturní sdružení občanů německé národnosti,[8] je dle sebeprezentace orientováno na zachování lidové kultury a jazyka, zatímco regionální Svazy Němců zastřešené Shromážděním Němců[9] mají i politické cíle, např. dosáhnout "plnohodnotného života českých Němců v ČR".[10])

Rodinná paměť jako společně vytvořený koncept

4.
Rozhovor, předem domluvený v intencích mého tématu "aktuálního nakládání s německou minulostí v českém pohraničí" uvádím otázkou tohoto typu: Prosím, vyprávějte mi o své rodině, co o ní víte, jak se sem dostala, jak se jí tady žilo. Zajímá mne vaše tzv. rodinná paměť. V reakcích lze podle mne rozlišit tři typy představ o tom, co mne zajímá, tedy co by mohla být ona rodinná paměť: rozdíl je v důrazu na obsah, média či závazky.

Rodinná paměť jako kanonizovaná genealogie: definice obsahem

5.
Hojně zastoupená, zvláště u nejmladší generace, je reakce: "Nevím". Je zjevné, že odpovídá představě rodinné paměti jako jakéhosi kanonizovaného soupisu dějin, genealogických informací o tom, kdy se narodili, kde žili, za koho se provdali či oženili předkové. Jedna ukázka za mnohé, ze společného rozhovoru s babičkou a vnučkou:[11]

Bára: Takže mě zajímá tvoje rodinná paměť...

Vnučka k babičce: Tos mi měla říct, že to jsou nějaký dějiny, to jsi mi měla říct. To bych řekla, že o tom nic nevím, že to je...

Bára: Tak to je zajímavý, že třeba tohle jako...

Vnučka: Jako táta mi to omílá furt dokola, jako jo, to když vždycky s někým jedem, tak tady s Laďkou jsme jely do Liberce, tak to vyprávěl furt dokola. Jenže já už to pouštím jedním uchem tam, druhým ven, protože to je furt dokola, jako co vám mám... Vždycky pak sklouzne na nějaký křivdy starý a to už se nedá poslouchat.

(...)

Bára: Co ty prostě víš o historii svojí rodiny.

Vnučka: Ježíš. No, tak děda přišel z Ukrajiny, z toho Zelova...

Babička: No, Volyňští Češi. Okres Denadovka, to bylo kousek od Zelova. Po válce přišli. Ve čtyřicátém sedmém.

Vnučka: Já myslela, že ještě během války nějak. No, to byla tahle rodina, tak u Předlovskejch, to jako...

Babička: To je zase moje rodina.

Vnučka: To jako nějak nevím, nějakou historii.

Babička: Ty nevíš nic o mojí rodině? Já jsem z Předlovskejch z Předlova...

Vnučka: No, jako jo, jak se to tam jmenuje to město?

Babička: Kroštejn.

Vnučka: Vy jste mě tam nevzali, já jsem měla zlomenou nohu a vy jste mě tam nevzali. Nechali mě doma. No, ale to, tak ty tam něco měli, viď? To byli nějaký bojovníci, ne? (babička Předlovská, 68 let; vnučka Janina, 24 let)

6.
Z úryvku vysvítá nejen stres vnučky z podle ní nedostatečné znalosti genealogických informací, které považuje za jakousi "matérii" rodinné paměti, ale zmiňují se tu i média tradování (společná cesta do bývalého rodinného sídla; běžné, až příliš časté vzpomínání otce) a závazky, které jsou s rodinnou pamětí spojovány (dcera má s otcem sdílet křivdy, otec by neměl prát rodinné "špinavé prádlo" před cizí osobou Laďkou, babička je pobouřena neznalostí jejího zemanského původu, vnučka předává "vinu" za svou neznalost zpět babičce - "vy jste mě tam nevzali"). Nicméně za předmět mého dotazu mluvčí jednoznačně považuje matérii, tedy informace o tom, kdo kdy kam přišel, čím byl, co měl atd.

7.
Obsahově definovaná rodinná paměť se samozřejmě nevyhne tematizaci médií tramsmise - ve většině rodin není transmise stejně intenzivní po všech rodinných liniích. Z jedné strany mohou být kontakty častější, mohou tu existovat jisté více či méně ritualizované příležitosti pro vzpomínání, předměty, které vzpomínky vyvolávají, dědictví, alba fotografií atd.

Rodinná paměť jako povídání si o sobě: definice médiem

8.
Autoři knihy "Můj děda nebyl nácek" (Welzer, Moller & Tschuggnal 2010) považují médium společného vytváření minulosti v rodinném rozhovoru za definiční znak rodinné paměti. Zdůrazňují její situačnost, interaktivní charakter, každodennost, přítomnost en passant. Sami se přitom odvolávají na studii Angely Kepplerové (1994) o formách komunikativního vytváření společenství na příkladu konverzací v rodinách. Angela Keppler ve své studii podrobně rozebírá řečové formy a mechanismy běžných rodinných rozhovorů u stolu, Tischgespräche, které podle autorky hrají zásadní roli při vytváření sociálních milieux jednotlivých rodin. Argumentuje, že "páteří rodinného života není dosažení konsenzu o morálních zásadách nebo společných cílech, ale v prvé řadě jde spíše o konsenzus metody, konsenzus ohledně umění komunikativně zpracovávat různá témata a události důležité pro jednoho či více zainteresovaných" (Keppler 1994: 282).[12] Rodinná paměť je pak v této perspektivě a v návaznosti na Halbwachsovo (2009) uvažování vázaná na komunikační způsoby, při kterých se rodina sama tematizuje jako rodina.

9.
Také u mých respondentů dotaz na rodinnou paměť vyvolával obrazy rodinných sešlostí a oslav, prohlížení fotoalb, společných rodinných cest, tedy situací vyprávění a sdílení vzpomínek, vytváření jejich významu v současnosti a projektů do budoucnosti. Již vzpomínaná Grétka vypráví o situaci, kdy si s tatínkem prohlíželi album fotek jejich vesnice, které dostali od odsunutých německých rodáků:

Takže co jsem jako zavnímala, kdy mě takhle něco z tý německý minulosti opravdu zaujalo, to bylo, když u táty zazvonil nějakej pán, to muselo bejt hned z kraje těch 90. let, a že ví, že táta jako je Blaschek a že von tady jako taky bydlel a dal tátovi takovou kroniku, co si sepsali ti Ramzováci, když už byli v Německu. No a tam byla spousta starejch fotek a jak jsme si to s tátou prohlíželi, tak jemu se vybavila spousta vzpomínek, nebo i co jeho děda vykládal, co kde bylo a jak v těch lesích nahoru směrem do sedla jsou v bažinách schovaný poklady, co si Němci nestačili odnést, a bunkry, že tam jsou, kde se schovávali Židi za války a pak zas Němci po válce. A to mě jako zajímalo, bavilo, protože já jsem viděla ta místa, kde třeba jsem jezdívala na koni, nebo kde mě honily husy, a zajímalo mě, co tam bylo dřív. (Grétka Blaschková, 27 let)

10.
Na tomto úryvku můžeme sledovat rodinotvornou kontinuitu vzpomínání, kde fotka či spíše vyprávění nad fotkami je médiem, které vyvolává vzpomínání na předchozí vzpomínání, tedy otec s dcerou vzpomíná na to, jak vzpomínal se svým dědečkem. Navíc díky fotkám se vzpomínky všech členů intimního vzpomínkového společenství jménem rodina spojují s jistými místy zastoupenými jedním obrázkem, schopným jich při dalším prohlížení vyvolat celou plejádu. Toho jsem koneckonců mohla být svědkem o pár dní později, kdy jsem dělala rozhovor s panem Blaschkem a jeho partnerkou. Po úvodním vyprávění pan Blaschek vytáhnul zmiňovanou kroniku, posadil si mne vedle sebe a důkladně probíral všechny fotografie z několikasetstránkového svazku, přičemž u jednotlivých obrázků vyprávěl, co k nim kdy kdo vyprávěl, včetně Grétčiných hus. Mimo to je úryvek ještě zajímavým dokladem obecněji rozšířeného porevolučního (po roce 1989) jevu doplňování historického povědomí včetně rodinných pamětí, k němuž docházelo díky tomu, že se do hry navrátili odsunutí/vyhnaní rodáci. Tady přináší "starý Ramzovák" sbírku předválečných a válečných fotografií, jinde němečtí pamětníci navádějí svými vzpomínkami české pracovníky muzeí a archívů na to, co mají v u nás dochovaných materiálech hledat.[13]

11.
Argumentaci Angely Kepplerové bychom mohli parafrázovat ještě takto: Rodina či jiné vzpomínkové společenství je tím stabilnější, čím propracovanější systém odkazování na vlastní zdroje a citací vlastních zdrojů používá. Porevoluční snahu propojit lokální vzpomínání (vzpomínání koncentrované na lokalitu) tak, jak se odehrávalo a odehrává na české i německé straně hranice, můžeme číst jako oboustrannou snahu proniknout se svými artefakty do referencí toho druhého. Praxe vzájemného citování však zdaleka není tak rozvinutá, aby to vytvářelo společenství.

Rodinná paměť jako předávání zkušenosti: definice závazkem

12.
Třetí typ reakcí na mou vstupní otázku by se dal charakterizovat jako formulování závazků, které mluvčím "rodinná paměť" přináší. Nemusí být explicitně řečeno, co je předmětem a médiem rodinné paměti, ale charakteristický je jistý časově rozvržený projekt.

13.
Před rokem 1989 byla v termínech závazku zhusta formulována národní paměť - bylo třeba zůstat věren nějakému odkazu, zůstat na věky vděčný, rozvíjet budovatelské dílo předků atd. "Socialistickými závazky rozvíjíme odkaz VŘSR a února 1948", četli jsme na nástěnkách.[14] Po roce 1989 se hojně vyskytuje spíše jakýsi paměťový "antizávazek" v duchu citátu "Kdo si nepamatuje své dějiny, je odsouzen je opakovat" (Santayana in Pauknerová 2011). Proto je poněkud paradoxní, že nejvýraznější příklad pojímání rodinné paměti jako závazku shledávám v rodině, která se ideologickým diskurzům národních pamětí důsledně vyhýbala. Jde o česko-německou rodinu, která je ale již od 19. století formována křesťanskou anamnetickou kulturou, její členové patří či patřili k několika malým tzv. vyznavačským křesťanským církvím. Nejstarší člen rodiny, se kterým jsem měla možnost mluvit, se narodil v roce 1946 - jeho otec se rok předtím vrátil z Buchenwaldu s pokročilou tuberkulózou, maminka přežila válku v rodné vesnici jako opovrhovaná žena sociálně demokratického odpůrce nacismu. Během dětství byli z vesnice postupně odsouváni/vyháněni všichni přátelé i nepřátelé Schmiedovy rodiny. Přicházeli noví obyvatelé, hlavně ze Slovenska, kteří se ovšem k Schmiedovým chovali stejně opovržlivě jako národně sociální garnitura před nimi. Schmiedovi chodili každou sobotu 5 kilometrů pěšky na vlak, pak jeli dalších 35 kilometrů do České Lípy na bohoslužby v nejbližším adventistickém sboru. Pan Schmied se vyučil horníkem. Pracoval v uranových dolech a tajně kolportoval křesťanskou literaturu, za což byl odsouzen a strávil dva roky ve vězení. Jeho česká žena, kterou poznal na setkání adventistické mládeže, se mezitím sama starala o tři vlastní a sedm dětí v pěstounské péči. Když vypráví o své mamince, říká:

Ona byla neuvěřitelně statečná, celé to hospodářství tady sama přes válku zvládala, ještě se svou maminkou, a to říkala, že si v noci lehaly na zem, aby z nich ta půda tu horkost a tu únavu vzala. A ona to mohla zvládat jenom díky tomu, že ona byla svým způsobem imunní proti těm režimům, proti nacismu i komunismu, ona to tak intuitivně pochopila, že jsou to falešná náboženství a modly. Vždyť to by ten Bůh musel být schizofrenní. Kdyby žehnal těm, kteří chodili do kostela povyšovat válku na svatou. Sieg Heil! Svatá válka. Já jsem začal jako dítě nenávidět svou mateřštinu. Když začali moji soukmenovci mluvit německy, když si vyprávěli o bitvě u Stalingradu, kolik kdo zastřelil Rusů, já jsem utíkal, mně se v noci zdálo, že na mě padají hákové kříže z kopce. Ti Němci to mají v sobě, oni jakoukoliv ideologii vždycky využili jenom pro svoje zájmy. Teď tu Evropskou unii zase zneužívají.

14.
"Hrůzu z německé panovačnosti" reflektuje i jedna z dospělých dcer. Rozhovor s ní a jejím českým manželem, kazatelem křesťanského sboru, je uveden jistým distancováním se od závazků pamatovat si, které formuluje otec, a je zakončen závazkem, který formulují oni ve vztahu ke svým dětem:

Úvod: Táta na to kladl až takovej důraz, a stále se to jako připomínalo, a stále se o tom mluvilo, že já v podstatě si řikám, musíme jít dál. Nejde žít z toho, co bylo, a strašit se tím pořád. Víceméně vůbec to nevyhledávám a občas mě teda napadne, kdo tady asi v tomhle domě žil před náma a jaký to pro ně asi je, když projíždějí okolo a už sem nepřijdou. Takže nevím, jestli poskytnem ten pravej materiál...

Závěr: To, co ti naši rodiče léta budovali a tak, abysme si tu naši republiku nerozkradli a nezničili, protože to jsou věci, který se tak lehce nedají obnovit nebo vrátit, nebo tak jako ta politika ta nás trošku trápí, no. To jako jo, ale ty možnosti a ten pocit tý svobody je velikej. To jsme si teda užili a já jsem vděčná Bohu, že nám to dopřál. Že jsme to mohli zažít. Teď jde o to, jak to těm dětem předáme, aby si toho vážily. Že oni nic nezažily z toho, nevědí, jaký to je, nevím, jestli se to dá úplně předat, no.

15.
Otec, poválečné dítě, je v rodině vnímán jako snad až příliš aktivní memento hrůz německého nacionalismu. Sám k tomu byl formován vyprávěním příbuzných, zmiňuje také cestu s otcem v roce 1995 na oslavy osvobození Buchenwaldu. Dcera s manželem se zase snaží dětem předat své zkušenosti ze socialistického období, opět v tomto modu poučení se z dějin. Závazek, který se v tomto případě týká předání rodinných zkušeností s rozpoznáváním dobrého a zlého v dějinách, ale u jiných rodin se například vztahuje na péči o majetek, je tu nejdůležitějším znakem toho, co jsme v situaci rozhovorů pochopili jako rodinnou paměť.

16.
Při vytváření rozhovorů jsem používala termín rodinná paměť a jakkoliv akademické debaty zpochybňují oprávněnost jeho existence (poté co jej stvořily), nikdy jsem se nesetkala s tím, že by na něj mluvčí nedovedli reagovat, že by pro ně neměl náplň. Většinou se v různé míře objevovaly všechny tři výše zmíněné definiční charakteristiky - obsah, médium, závazek. Nebyla-li například spontánně řeč o situacích rodinného vyprávění, doptávala jsem se, proto se snažím zdůrazňovat společnou koprodukci pojmu v rozhovorech. Nicméně jak ukazuje například rodina Schmiedů - podobné pojetí paměti sdílely dvě generace, s nimiž jsem ale mluvila odděleně. Nejspíše tedy takové pojetí vzniklo i bez mé asistence.

17.
Kritika pojmu rodinné paměti, resp. paměti obecně jde po několika liniích - zhruba od konce minulého století se tomuto pojmu vytýká v prvé řadě bezbřehost (např. Švaříčková-Slabáková 2007: 233). Této oprávněné námitce čelím jak prací s emickým pojetím pojmu (rodinná paměť tedy není cokoli, ale to, co si o ní myslí mnou dotazovaní lidé), tak i omezením paměti na paměť rodinnou (kolektivita, která si "pamatuje", je tedy celkem jasně ohraničená). V zájmu omezení bezbřehosti se také snažím o důraz na situovanost, a to nejen jako pozornost k tomu, nakolik je řečené spolukonstruováno mou přítomností, ale i mé analytické zaměření na to, jak rodinné zájmy paměť vytvářejí, nutně vtahuje do hry otázku politiky paměti, která paměťová studia ukotvuje v nějaké konkrétní sociální a historické situaci (Lavabre 2005).

18.
Dalším neřešitelným sporem ve studiích paměti je spor o vztah individuální a kolektivní paměti. Zatímco Halbwachs tvrdí, že individuální paměť de facto neexistuje (jedinec si vzpomíná, ale společnost si pamatuje), celý proud paměťových studií (často navazujících nepřímo na Freuda) tvrdí takřka pravý opak: kolektivní paměť je souhrnem jedině reálně existujících individuálních pamětí (společnost nemá mozek). Rodinná paměť, tak je popisována v mých rozhovorech, může být dobrou laboratoří pro zkoumání těchto vztahů. Zážitky z velmi raného dětství jejich aktéři vyprávějí, jako by si je sami "pamatovali", jakkoliv je mnohem pravděpodobnější, že si je "pamatují" díky pozdějším zpracováním od dalších členů rodiny. V souboru se ale také objevují vzpomínky, které jsou pro ostatní členy rodiny překvapením, i když je samozřejmě možné, že jsou neseny jinou kolektivitou, než je rodina. Malá ukázka z rozhovoru mezi dospělým synem a matkou:

Syn: Já mám hroznou paměť, já si moc věcí nepamatuju. Tak já jsem rozenej 66. ročník. Takže jsem toho moc nezažil, že jo. Akorát si pamatuju podvědomě, když jsem byl dvouletej, tak jsem viděl ty Rusáky, když sem přijeli, ty si pamatuju.

Matka: Ty si pamatuješ Rusáky?

Syn: Já si prostě pamatuju, že jsem pozdě v noci vykoukl z okna z ložnice, a pamatuju si ty velký, kolový, osmikolový tanky.

Matka: To se ti něco zdálo, přes Valtinov tanky nejely.

Syn: Nezdálo, tam něco stálo v zatáčce, tam něco stálo.

Matka: No to tam jednou, ale to bylo už dýl, to už tady byly transportéry.

Syn: No to je možný, ale tohle si prostě pamatuju, no. Tak asi to, že tam uvázly, ale to je můj zážitek. (pan Polívka, 46 let, paní Polívková, 69 let)

19.
Autentičnost vzpomínky nárokovanou synem můžeme jistě považovat za domnělou, o příchodu sovětských vojsk se doma i jinde mluvilo a mluví a nebylo by nikterak ojedinělé, kdyby si takovou vzpomínku syn vytvořil bez jakéhokoli podkladu v individuální paměti. Ale jeho interpretace, že se jedná o individuální vzpomínku mylně spojenou s tanky, můžeme také považovat za velmi realistickou. Chci tedy říci, že se nekloním ani k jednomu z extrémních stanovisek (ani to pro mé účely není potřeba), ale že mne opět zajímá, jak a proč individuální a rodinnou paměť odlišují sami mluvčí. Co považují za svou individuální vzpomínku (jedinečnou, autentickou, často nesdělitelnou nebo natolik bezvýznamnou, že nesdělovanou) a kde sami uvádějí další zdroje, které se na vzpomínce podílely nebo také nepodílely (to mi vyprávěl... a já si pamatuji, tenkrát se říkalo..., já nevím, proč to nevím, atd.). Ještě se domnívám, že v rodinné paměti funguje jistá specifická iluze, která nám vzpomínky členů rodiny činí bližšími než vzpomínky "cizích" lidí. Díky vyprávění "vlastních" navazujeme s minulostí, kterou jsme objektivně zažili i nezažili, jaksi intimnější vztah. Splývání vlastních vzpomínek se vzpomínkami příbuzných je snazší nejen díky příležitostem splývat, ale i díky "příbuznosti" vzpomínek.

20.
Konečně bych také chtěla čelit námitce, že ne každá rodina paměť "dělá" a že rodiny jsou mnohem fluidnější a nestabilnější, než bývaly. Jistě můžeme mluvit o nárůstu heterogenity pojmu rodina, ale nezdá se mi oprávněné zároveň zpochybňovat rodinnou paměť. Naopak rodiny, které se běžně nepotkávají u stolu jako ve studii Angely Kepplerové, protože žijí například prostorově roztříštěny, mohou o vytváření rodinné paměti usilovat a často také skutečně významně usilují například přes internetové sítě. Je ovšem také zjevné, že kultura a stupeň ritualizovanosti vzpomínání se mezi jednotlivými rodinami výrazně liší.

Rodinné zájmy na vytváření pamětí

21.
Nyní bych se tedy chtěla věnovat několika rodinám z mého souboru, které pro mne představují výrazné typy zájmů, proč rodinnou paměť vytvářet. Tyto zájmy jsem nazvala: (a) přehodnocování minulosti, kde účelem pohledu do minulosti je znovuvytvoření určitého univerzálního řádu; (b) spory a nápravy, kde se pohled do minulosti podřizuje aktuálním bojům o spravedlnost; (c) poučení z historie, kde účelem je zapracovat nejednoznačnosti a pluralitní pravdy do jisté zkušenostní teorie; (d) předávání lokálního know how; kde minulost je praktickou znalostí, zdrojem praktických informací a postupů.

22.
S perspektivou rodinných zájmů bych se chtěla přihlásit k odkazu eseje Ivo Možného Proč tak snadno... z roku 1991, kde autor popisuje, jak si rodiny kolonizovaly socialistický stát a vypracovaly "novou školu laického myšlení", kterou nazývá familiarismem:

Základní interpretační kategorií není kategorie funkce, ale kategorie zájmu. (...) Běžná česká rodina dnes reflektovaně orientuje činnost všech svých členů k prosazování a obraně rodinných zájmů. Ví, že tyto zájmy se realizují v křížícím se poli konfliktních zájmů jiných rodin. (Možný 1991: 20)

23.
Možného empirický postřeh (tak nonšalantně propojující pohled funkcionálně-strukturální s interpretativním), že jednání druhých vnímáme v první řadě jako jednání "jiných rodin", lze podle mne bez uzardění aplikovat stále. V roce 1997 píše Pavol Frič, že familiarismus v Česku po pádu komunismu spíše posílil, konečně se mohl řádně rozvinout. Frič dokonce neváhá vyzdvihnout jeho stabilizační význam v přerodovém období, jakkoliv přínos familiárního klientelismu pro demokratické procesy vnímám osobně jako velice sporný:

Stát po pádu komunismu skutečně oslabil. Jeho autorita v očích obyvatelstva klesla a tím se oslabila i důvěra lidí ve standardní možnosti vyřizování záležitostí. Vznikla poptávka po náhradních autoritách a institucích zajišťujících to, na co stát svou sílou nestačí. Je třeba si otevřeně přiznat, že klientelismus, resp. jeho česká varianta "familiarismus" pomohl tuto situaci řešit. Familiarismus pomáhá překonávat i současnou krizi důvěry ve společnosti. Zavádí vztahy důvěry tam, kde jsou garance státu nedostatečné (nebo zcela chybí) a usnadňuje komunikaci, která by se jinak nerozvinula. Familiarismus snižuje tzv. transakční náklady na realizaci složitějších projektů a podnikatelských záměrů. Je zřejmé, že ve všech postkomunistických zemích klientelismus jako substituční regulační mechanismus odvádí důležitou práci, bez které by efektivnost ekonomiky výrazně poklesla. Dá se říci, že spíše než hrozbou pro demokracii je klientelismus její oporou, neboť jeho vedlejším produktem je zlepšování ekonomických poměrů, což má pozitivní vliv na demokratizační procesy. (Frič 1997)

24.
A ani výzkumy z počátku nového tisíciletí nikterak nenaznačují, že by se rodinné vazby u nás výrazně oslabovaly, tedy že by se dalo mluvit o autonomii jednotlivých generací, ať už ekonomické, nebo emoční (Rajmicová 2002; Národní zpráva 2004; Možný 2006; Staňkovská 2008). Familiarismus je osvědčený a stále funkční systém jednání a vytváření rodinné paměti je součástí takového jednání.

25.
Pro zřejmost - kategorii zájmů přebírám od Ivo Možného jako vnější konstrukci, kterou analyzující připisuje rodinám na základě sledování logik vyprávění, které se buď předávají, nebo nepředávají přes generace, na základě rekonstrukce smyslu a důležitosti, které mluvčí rodinným pamětem přiznávají. Prakticky jsem postupovala tak, že jsem se snažila z každého individuálního či skupinového rozhovoru vyvodit, jak mluvčí rodinnou paměť pojímají a jak spravují její vyznění nebo pochopení druhými v rodině i navenek. Porovnáváním mezigeneračních kontinuit a diskontinuit v tomto managementu se dostávám k formulaci čtyř "zájmů" na vytváření rodinných pamětí. Zjednodušeně řečeno, během analýzy se ptám, co daný text rozhovoru říká o tom, proč mluvčí participuje na vytváření rodinné paměti, jaký "zájem" má na rodinném ohlížení se do minulosti.

Přehodnocování minulosti: pohled do minulosti vytváří řád

26.
Rodina Popelových přišla do pohraničí v prvních poválečných měsících. Pan Popel přišel s rodiči ze Sobotecka na Liberecko, kde zabrali dům tzv. kovozemědělce. Pan Popel vystudoval učitelský institut a nastoupil na umístěnku na jednu z místních vesnických jednotřídek. Ještě za studií se stal členem komunistické strany a vykonával nejrůznější funkce. Jak sám s pobavením uvádí:

Kantor musel dělat všechno. Buď dělal tajemníka nebo oučtaře na Národním výboru, většinou to byli členové strany taky. Já jsem měl takovejch funkcí, že jsem byl jeden čas i stálý člen Rady žen (smích). (pan Popel, 81 let)

27.
Po deseti letech služby na zastrčené jednotřídce pan Popel vstupuje do služeb ministerstva zahraničí a začíná učit na školách při ambasádách v Káhiře, v Teheránu, v Londýně, v Mexiku. V roce 90 se vrací na Liberecko a takřka do osmdesáti let ještě učí na speciální škole.

28.
K německé minulosti se ve vyprávění dostává přes výklad o odsunu:

Dneska se povídá o divokém odsunu a o řádném odsunu a jak u toho ti Němci trpěli. Tak to je potřeba se na to podívat z jinýho pohledu. Ty lidi se po válce dozvěděli celou pravdu, kterou ani Němci neznali, já jsem přesvědčenej o tom, že ani některý nevěděli, jak vypadá takovej opravdickej koncentrák. No a teď se to dozvěděli naplno. A ty, kterých se to dotýkalo, kde v rodině měli někoho zavřenýho nebo zastřelenýho, tak ty samozřejmě votočili ten svůj hněv proti těm Němcům, kteří třeba za nic nemohli. No, mohli a nemohli. Vono je to takhle. Dneska vám každej řekne: Ty komunisti... ale volilo se tady na 99, 9 %, no kde by se tenkrát nabrali lidi, co by nešli volit, vždyť se naháněli, takže těžko jim zazlívat. A když se podíváte na volební výsledky v 38. roce tady, tak to bylo to samé. V roce 1935 tady bylo do zastupitelstva zvoleno 28 Němců a 2 Češi. A byla to československá republika a byly vesnice v 38. roce, kde kompletně celý vesnice volily Henleinovu stranu. Kdybyste je potom za to, že volili tuto stranu, měla vyhnat, tak by šly komplet celý vesnice. Ale byl tady dobytek a musel někdo krmit ty krávy, než přijdou ti čeští obyvatelé. (pan Popel, 81 let)

29.
Pan Popel se vymezuje vůči současnému diskurzu, který staví Němce do role obětí a Čechy do role vinných (násilnostmi, nespravedlností, pomstychtivostí a hamižností atd.), téma vzniká bez jasné konverzační výzvy, vyvolává ho nejspíš jeho předpoklad, s jakým míněním přicházím já jako členka mladší generace. Obhajuje odsun (i divoký) jako "přirozenou" reakci válkou frustrovaných Čechů. Odmítá německé vyviňování se z nacismu (volili Henleina) stejně jako české vyviňování se z komunismu (volilo je 99,9 %). Nakonec ale končí u ryze praktické morálky (museli jsme je tu nechat, aby zatím krmili krávy).

30.
Další popis "česko-německého soužití" už je velmi hladký:

Pan Popel: Ti co tu zůstali, tak už nemohli chod tý republiky nijak ovlivňovat, takže už se na nich nikdo nevozil. V práci, ve škole to pak splynulo... Ty si pamatuješ, Franto (kamarád, který přišel na návštěvu během rozhovoru), že by tady byly nějaký...?

Franta: Ne, no tak že se kluci poperou, to se poperou i český.

Paní Popelová: Tak říkalo se o nich vždycky, že jsou to starousedlíci, ale žilo se s nima pohodově. Jako do toho osmatřicátýho roku.

Franta: No já mám někde fotku tady z náměstí, jak všichni vítaj Němce a všichni ruce nahoře, kdyby se to přiblížilo, tak by mohly ještě vyjít najevo zajímavý věci. (Pan Popel, 81 let, paní Popelová 78 let, Franta 66 let)

31.
Následuje sekvence anekdot na téma sudetští Němci (jak nikdo nerozumí jejich bémákování; jak mají za komínem schované legitimace NSDAP, kdyby se to vrátilo; jak za války "stříleli do vzduchu" atd.), která má ovšem stvrdit, že soužití bylo hladké, že Němci v Československu nebyli nikterak vylučováni, že nakonec lidi měli jiné starosti s plněním plánů JZD atd. Zároveň se vtipkuje i o komunismu, resp. o postkomunistickém vymítání komunismu z paměti nebo ještě obecněji o českém "střídání kabátů":

Franta: Já jsem chtěl říct, že to není ani pět let, co jsem opravoval střechu, nechal jsem rozebrat dvě celý ty šichty tašek a pod těma taškama jsme našli legitimaci NSDAP toho Heinricha Rosenkrance, co byl jeho ten dům. Tak si to schoval, protože co kdyby náhodou...

Paní Popelová: No jo, to každej schovával.

Franta: Tak jsem hned koukal, jestli neschoval ještě něco lepšího, ale asi ne.

Pan Popel: No možná to schovával z úplně jinejch důvodů, protože víš kolik lidí má dneska schovanejch stranický legitimace? No ne, tomu se chechtám, protože dneska je celá řada lidí, který řeknou, já jsem s komunistama nikdy nic. Tady v 46. roce, to ještě nebyla žádná totalita, to bylo demokratický zřízení, tady volilo 64 % lidí komunisty. Takže když jsme pak slyšeli, jak se zvonilo klíčema, tak jsem říkal: jděte do háje. My jsme takovej fajnovej národ v tomhletom. Zabili Heydricha - byl celej Václavák plnej lidí, který přísahali věrnost Heydrichovi. Pak přijeli Sověti - vítali se. A Pražáci ti vůbec na to byli specialisti - vždycky zaplnili to náměstí pěkně hlava na hlavě. V 38. roce - lidová fronta proti Němcům, hrozícímu nebezpečí a za 4 roky na to plný náměstí lidí, který jim přísahají věrnost. (Pan Popel, 81 let, paní Popelová 78 let, Franta 66 let)

32.
Co je na těchto příbězích vlastně vtipného? Co umožňuje sešlosti se dobře zasmát a vzájemně si tak stvrdit uznání pozic vzhledem k popisované minulosti i přítomnosti, resp. přítomné minulosti? Společný smích nad těmito anekdotami prokazuje shodu přítomných na jistých obrazech minulosti: zdejší Němci se po válce báli, že Češi zjistí, že byli členy NSDAP, zároveň ale tajně doufali v návrat proněmeckých poměrů (po odsunu pak v návrat domů); Češi tuto jejich "směšnou" představu využívali (a hledači pokladů s detektory kovů dodnes využívají), když pátrali po věcech, které si Němci před odsunem schovali (což je taky, zdá se, celkem úsměvné hobby). A konečně vtipné mluvčím připadá české "bezskrupulózní převlékání kabátů", pověstná krátká paměť "fajnového národa". Pan Popel se tomuto převlékání může smát z pozice toho, kdo zůstal členem komunistické strany i po převratu. A ostatní zase přesunou směšnou vlastnost ze sebe na "pražské specialisty", a mohou se tak smát i sami sobě a přitom si i v prekérních podmínkách udržet jistou integritu a kontinuitu životního příběhu.

33.
Dcery Popelových drží rodinnou kontinuitu například v tom, že obě vystudovaly učitelství, obor čeština - dějepis. Co se ovšem týče vidění česko-německých vztahů a komunismu, tam musely příběhy prarodičů přestřihnout a začít znovu. Nebo spíš je nechaly jít vlastní cestou a našly si alternativní. Mladší z nich se provdala do česko-německé rodiny, její tchán sloužil ve Wehrmachtu. Její podání o česko-německém soužití už zdaleka tak hladce jako u rodičů nevypadá. Tchán nastoupil hned po návratu z války na základní vojenskou službu, "aby se nevědělo", že bojoval za Němce, tchýně posílala odsunutým/vyhnaným kamarádkám do Německa dopisy výhradně přes třetí osobu, "aby se nevědělo". O její německé kmotře se povídalo, že zůstala v Československu jako agentka německých tajných služeb. Dělící linie mezi českým a německým nabývá výrazných a často útočných rysů. Krom této se ale přidává ještě dělící linie mezi maminkou věřící katoličkou a tatínkem komunistou. Pro paní Maškovou jsou ale její rodiče "příkladem tolerantního soužití - on jí nezakazoval chodit do kostela, ona jemu nezakazovala chodit na schůze".

34.
Její syn, čerstvý absolvent bakalářského studia sociálních věd a čerstvý konvertita ke katolicismu, ovšem už právě tuto kategorizaci (o které v rozhovoru s prarodiči nepadla zmínka) vidí jako tu zásadně antagonistickou - jedni jsou dobří, druzí špatní, stejně jako období a jejich podpis v krajině ("za komunistů už se tu nic zajímavého neudělalo", říká při vyprávění o svém městě). Bere ovšem ohledy na dědečka: "Mohl bych být na něj naštvaný, ale nejsem, já si nemyslím, že je to špatný člověk." Rodinná vzájemnost tedy lehce zpochybňuje znovunabytý řád. Ale opravdu jen lehce, pro vnuka je to těžko vysvětlitelné, obrací se k teorii "vymytých mozků":

On na tom profitoval, to se vyčítá většině úspěšnejch "komunistů". Byli lidi, teda podle mýho názoru, který s tím systémem nesouhlasili, žili teda špatně, pak lidi, který s tím souhlasili, byli členové strany, ale žili tak jako průměrně, a pak ty, který souhlasili a ještě byli aktivní a snažili se na tom profitovat, tak těm je to pak nejvíc vyčítaný. Že žili na úkor těch dobrejch... Je považovanej za špatného člověka, protože podporoval ten komunismus. Podle mě není děda špatnej člověk, ale jakmile vznikne nějaká debata o tý ideologii a jestli si myslí, že to bylo opravdu dobrý, co ti komunisti dělali, jestli se s tím ztotožňuje, tak on to hrozně hájí, takže to pak vypadá, jako že to má opravdu napapouškovaný pořád.

Bára: A co jsou třeba ta témata, která hájí?

Vnuk: To, že to všechno bylo dobrý, že všichni měli všechno, že se všichni měli dobře, že všichni měli práci, a když na něj někdo vybalí ty známý fakty ohledně politických vězňů, utlačování invalidů, věřících a tyhle věci, tak to najednou začne opakovat, že všichni měli všechno, vůbec neposlouchá ty argumenty a nedá se o tom s ním bavit. (Mašek jun., 24 let)

35.
Vnuk zde představuje moralizující společenskou kategorizaci lidí založenou na jejich ne/členství v komunistické straně a na úrovni kvality jejich života (chápané především ekonomicky). Podle této kategorizace by jeho dědeček patřil do té morálně nejslabší, s čímž se úplně neztotožňuje, ale není to důvod kategorizaci zpochybňovat.

36.
Ve vyprávěních tří generací rodiny Popelových se výrazně promítají různé dobové diskurzy. Všichni mluvčí jsou více méně loajální ke společenským diskurzům, které sami rekonstruují a jejich podání rodinné paměti je přehodnocováním rodinných historií z úhlu pohledu řádu, kterého se sami cítí být členy či spolutvůrci. Není tedy s podivem, že jejich rodinné sešlosti jsou dle slov vnuka buď úplně plytké, nebo velmi výbušné:

Scházíme se často, ale nemůžu říct, že by to bylo moc přínosné. Babička s mámou a s tetou drbou a chlapi se baví vo fotbale. Anebo teda teta rozdmýchá nějakou debatu politickou, ale do toho se u nás neradno pouštět. (Mašek jun., 24 let)

37.
Stačí jen dodat, že vědomí, do čeho, kdy a s kým se "neradno pouštět" můžeme číst tak, že u Popelových se rodinná paměť "dělá". Každý si vytváří svůj příběh pro potřeby své doby, ale bez znalostí příběhů ostatních by toho nebyl schopen. Na druhou stranu, když se slaví něčí narozeniny, tak není zapotřebí příběhy jednotlivých členů násilně konfrontovat. "U nás je to takový volný, nikdo se do ničeho nenutí", končí vnuk svou úvahu nad rodinnými sešlostmi.

Spory a nápravy: boje o spravedlnost

38.
U Holců se vzpomíná na minulost v poněkud jiném modu - u Popelových je účelem vzpomínání přetavit rodinnou historii do takové podoby, aby odpovídala místu, které daný aktér zaujímá v jeho současném žitém řádu světa. Udělat historii takovou, aby byl aktuální řád možný. Pro dědečka Holce je ale společenský řád, ve kterém je nucen od roku 1989 žít, nepřijatelný a považuje jej za nepřijatelný i pro svoje dávno dospělé dcery. Celý rozhovor s ním je vlastně plamennou obhajobou socialistického zřízení a jednotlivá témata dědeček nadhazuje jakoby podle svého seznamu hříchů kapitalismu, které odhaluje, a varuje před nimi své dcery i mne. Kuchyň, kde se odehrává rozhovor, je vyzdobena jeho oceněními za vzornou práci a za zlepšovací vynálezy, mezi diplomy vykukují parohy různé lesní zvěře a fotografie dcer a vnoučat. Do této kuchyně přišel pan Holc v roce 1945 jako sedmiletý chlapec s rodiči a deseti sourozenci. Popisuje proměny domu (od kachlových kamen, přes piliňáky po ústřední topení) a vesnice:

A přišli sem vojáci, 10 nebo 15 vojáků tady bylo ubytovaných. A ti likvidovali různý baráky, protože se právě říkalo, že se v tom přechovávají ještě ty lidi, pro který válka neskončila. Ty baráky, který nebyly obydlený a který byly už na půl rozbořený, tak oni to zlikvidovali celý. Některý ty nepohodlný budovy takový, dalo by se říct k ničemu. V pozdější době zas přišli někteří, kteří říkali, že toho byla škoda, že se to nemělo a takovýdle. Po bitvě je každej generál, že jo. Takhle to bylo naplánovaný, takhle se to dělalo. No tak se to tady rozjelo, my jsme byli třeba naše vesnice a na prvního máje jsme vypravovali tady svůj průvod. Alegorický vozy jsme dělali. A jezdilo se teda do města. A lidi se sjížděli z těch vesnic. Ty první máje byly tímhletím způsobem udělaný. Nevím, co bych vám ještě jako říkal. Tady bylo třeba hospodářství naproti nám. Tam bydleli ještě Němci a ty měli malý děti. Ty jak vyšly ven, tak pro nás to byli Němci, tak my jsme je honili. Nikdo nám to neporoučel a my jsme se s tím ani nechlubili. Prostě byli to Němci, byli to nepřátelé, tak jsme je honili a oni vždycky utíkali. Nebyli tam dlouho, pak je odsunuli. No jinak jsme jako kluci furt válčili, po lese jsme dělali všelijaký zátahy a praky a takovýdle. (pan Holc, 75 let)

39.
Z popisu prvních poválečných let stále ještě čiší nadšení a dělnost (rozjelo se to tady; takhle to bylo naplánovaný, takhle se to dělalo), klukovská léta vypravěče jakoby splývají s tím, co se dělo v dospělé společnosti: bourání, honění, slavnosti, hry. Nicméně už jsou tu přítomny dva ostny, dva předpoklady mého nebo obecně společenského nesouhlasu, dvě výčitky jeho klukovskému světu: bourání bylo zbytečné, nehospodárné a německé děti byly nevinné. U té druhé jmenované je třeba si ještě všimnout legitimizace dospělých, režimu - "nikdo nám to neporoučel". Toto upřesnění je charakteristické i pro další momenty obhajoby socialismu oproti dnešnímu očerňování. Paní Holcová vyzdvihuje manželovu samostatnost v uvažování před rokem 89 i po něm:

Když už se o tom bavíme o tý revoluci, my se na to díváme jinak, než vy mladí třeba. Protože je nám to líto, že to, co bylo dobrý v tý době, se vlastně zničilo. A to nás trápí. My jsme pořád říkali, třeba manžel vždycky přišel, měli jsme schůzi a zase tam došlo k nedorozumění a tak. Prostě co bylo, co se mělo řešit, tak on vystoupil a řekl to na rovinu. Tak říkám, ty si vždycky děláš, tys měl za minulýho režimu zle, protože si chtěl něco dobrýho pro lidi, protože byl komunistou, to ho dva roky přemlouvali, než ho umluvili. Takže byl ve straně, ale on dneska v tý straně je. Dodneška. A jako já mu to schvaluju. Protože kdyby se všichni chovali tak, podle toho jejich řádu, tak se máme všichni dobře. A to nás trápí, že to co bylo dřív dobrý, se dneska pomlouvá, nebo se to zničilo, úplně zlikvidovalo. Že se mělo něco změnit, to my víme. To se mělo změnit. Ale jiným způsobem. A ne dneska, že my ve státě nemáme nic našeho. Co se vybudovalo. Vy jste tu dřív nebyla, ale v akcích zet, co se tady postavilo, to byly nákupní střediska, to bylo zdravotní středisko, to byla zvláštní škola, fotbalový hřiště Tatran. To bylo takových akcí a lidi chodili rádi. Vodovod v akci zet. Prostě parky, všechno, svaz žen chodil na brigády. To prostě bylo úplně samozřejmý a lidi to dělali rádi, protože věděli, že tady bydlej, že jo, chtěli si to prostředí zvelebit. (paní Holcová, 73 let)

40.
Paní Holcová mi vysvětluje, že navzdory "binárnímu výkladu světa státního socialismu, stavícímu proti sobě vševládný režim a utlačovanou společnost" (Pullmann 2011: 15), její manžel nebyl ani oběť režimu jednající z donucení ani bytost indoktrinovaná do té míry, že by přestala úplně přemýšlet. A podobně hájí i účastníky všech akcí Z. Chodili tam rádi, protože si to chtěli doma zvelebit.

41.
Jak je ovšem tato obhajoba přijímána mladšími členy rodiny? Nejstarší dcera, učitelka na základní škole, má velké problémy o svých rodičích vůbec mluvit. Začátek rozhovoru s ní je silně přerývaný, obtížně hledá slova:

To moje dětsví bylo určitým způsobem zkreslené, jednak to bylo dané asi dobou a jednak to bylo dané tím, kdo mi ten život vlastně dal. Tím nechci říct, že bych si nevážila svých rodičů, to ani náhodou, to jsem jim vděčná za svůj život. Ale už tím, že tatínek sem přišel právě po válce a z takového nadšení z toho vítězství, z přesvědčení, z oddanosti a vděčnosti k tomu Sovětskému svazu a k Rudé armádě, tak pod tímhle vlivem jsme byli vychovávaný. Takže já jsem se o nějakém problému v pohraničí v dětství vůbec nedozvěděla. Možná ten název Sudety jsem začala vnímat někdy na základní škole v dějepise, ale vůbec jsem si nedokázala představit, co to znamená. To zase vděčím té rodině, kam jsem se přivdala, kde ten rozhled byl větší, ale zas nechci říct, že by mě moje rodiče nějak šidili, my jsme prostě žili asi jako taková normální rodina v tý době a určitě nás vedli ke spravedlnosti a k tomu, co jak se má. Ale byl to takovej jednostrannej pohled, že jako ty Němci byli hrozně zlí a ta válka jsem vnímala, že byla jako vopravdu děsná. Ale co bylo to pohraničí, to jsem nevěděla. To jsem se dozvěděla skoro až po revoluci. Protože Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, to vůbec pro nás neexistovalo. Věděla jsem, že dům, kde bydlíme, patřil Němcům, to jsem věděla, protože jsem věděla, že tatínek přišel až od Jičína a maminka až ze Slovenska. A v tom domě, co si vybavuju, tak pro mne největší vzpomínky a největší dobrodružství bylo objevování půdy. (paní Prošková, 52 let)

42.
Od začátku zaznívá, že s původní rodinou paní Proškové je prostě problém - dali mi život, nešidili nás, vychovávali ke spravedlnosti a k tomu, jak se co má, ale bylo to zkreslené, prostoupené ideologií, neúplné, bez rozhledu, jednostranné, antiněmecké. Skoro jako kdyby paní Prošková četla Pullmanna, nebo Pullmann Proškovou - "normální" (Prošková), "konformní" (Pullmann) rodiny jsou v binárním výkladu odsouzeny k tomu, že nemohou samostatně a smysluplně jednat (Pullmann 2011: 16). To si může dovolit rodina Prošků, která je v dnešním porevolučním městečku víceméně přijímaná jako rodina "disidentská" (Pullmannovými slovy), tedy samostatně uvažující, s nadhledem, přístupem k informacím. V městečku se ale o konformních a disidentských rodinách nemluví. Tuto kategorizaci částečně zastupuje opozice komunistické rodiny versus nekomunistické, často věřící, německé (nebo obojí) rodiny. (Jasně nekonformní byly i rodiny romské, ale ty jakoby do lidových kategorizací místních obyvatel nepatří.) A Holcovi v městečku platí za ukázku "kované" komunistické rodiny. Není tedy divu, že paní Prošková se sice ve vší úctě, ale také s jasným cílem situuje v rodině Prošků, která jí skrze své kontakty, známosti a postavení postupně "de-komunizovala". A paní Prošková vytáhla svou minulost z půdy, kde krom věcí po Němcích byly i modlitební knížky po slovenské babičce, a v dospělosti přijala křest. (Do kostela ji ovšem přivedl její vlastní syn, který byl pokřtěn hned po narození a do kostela začal chodit jako adolescent díky dobrému vztahu s místním knězem.) Bdělá vesnická společnost ovšem nemá své kategorie tak lehce propustně nastavené, takže její křest byl pohoršením některých "zasloužilých věřících" rodin (některé byly tak pohoršené, že dokonce přestaly chodit do kostela) a dodnes je u někoho a v některých situacích stále "dcerou komunistické rodiny".

43.
Nevypadá to, že by tedy plamenná obhajoba socialismu pana Holce, která má dcery zavazovat k úctě k hodnotám vzývaným v jejich dětství, padala na úrodnou půdu. Klást květiny k hrobu sovětských vojáků už s ním žádná z dcer nechodí. Dvě se odstěhovaly a paní Prošková by si to rozhodně nemohla dovolit, i kdyby chtěla. Kvůli Proškovým, kvůli dětem. Beztak by asi nechtěla, užila si toho v dětství dost.

44.
Rodinná paměť je tedy u Holců nanejvýš prekérní záležitost. Prarodiče mají vypracovanou obhajobu svých životů ve formě ofenzívy vedené proti kapitalismu, proti současným pořádkům, ve jménu spravedlnosti a lepší společnosti. Jejich boj neskončil, nebo spíše od roku 1989 se teprve vyostřil. Dcery se ale do tohoto boje nezapojují, naopak se snaží, aby s ním nebyly spojovány, čímž zajišťují i klidnou přítomnost (bez ostrakizace, kterou zažily samy) svým dětem. A tyto děti už si z prarodičů spíše dělají legraci.

45.
Mezi lidmi, se kterými jsem se během výzkumu setkala, je takových prarodičů víc. Jeden muž mi vyprávěl, jak před druhým kolem prezidentské volby v roce 2013 napsal e-mail všem dětem a vnoučatům, kde jim připomněl historii jejich rodiny zahrnující tatínka umučeného gestapem a zdůraznil jim, že jejich rodina nemá důvod volit Karla Schwarzenberga, kandidáta vnímaného některými jako pro-sudetoněmeckého. Ale zájem o rodinnou paměť jako argument v boji nemá jen nejstarší generace - zase jiný muž, sotva třicátník, mi vyprávěl, jak se snažil přesvědčit svoje prarodiče, aby mu vyprávěli, jak probíhal odsun a poválečné osídlování v jejich kraji, protože obě tato témata vnímá jako tabu české společnosti a chce je svými uměleckými projekty otevírat.

Rodinné poučení z historie: jak zpracovat nejednoznačnosti

46.
Zatímco předchozí dvě rodiny se snažily minulost přerámcovat, poupravit či zpevnit v jednoznačný významový celek v zájmu současné instrumentalizace, přístup rodiny Fialových, který právě hodlám představit, je zdrženlivější. Spíše se snaží měnit současné vnímání, aby nejednoznačnosti z minulosti mohl nechat tak, jak jsou, a zároveň z nich vytěžil jisté "poučení".

47.
Paní Fialová se narodila těsně před válkou v německé rodině. Tatínek šel na frontu, maminka zemřela, když bylo paní Fialové 5 let, na konci války. Tatínkův bratr, člen komunistické strany, pro rodinu vymohl statut antifašistů, takže nebyli zařazeni do odsunu. Jako dítě německých rodičů nesměla dva roky nastoupit do školy, poté se ale stala vzornou žačkou, pionýrkou, svazačkou i členkou strany. Její otec ovšem už v dobách rané školní docházky poněkud mírnil její ideologické nadšení:

Když jsem jako dítě, chodila jsem do školy, byla jsem pionýr, byla jsem všechno. Tak jsem vyprávěla, jaký je to úžasný v tom Rusku a jak se tam všichni mají dobře, tak tatínek mi vždycky jenom říkal, holka, já jsem se tam sešel se strašně hodnejma lidma, já těm lidem na tý Ukrajině vděčím za to, že jsem tady zůstal, protože jsem prodělal šílenej zápal plic a nějaká ta Ukrajinka, jak měli ty pece, ho uložila tam na pec a tam on tři nebo 4 týdny vůbec byl v strašně vysokejch horečkách, a takže přežil. A vždycky říkal, těm lidem bych to přál, aby měli ten život lepší a byli na tom líp, ale nevěřím tomu, že za tak krátkou dobu se to všechno změnilo. A pak on vždycky, jo, jo dobrý, věř tomu, on přece jenom nechtěl, abych já někde něco jinak vykládala a tak. (paní Fialová, 74 let)

48.
Ve válečném příběhu se objevují přísloveční "obyčejní lidé", kteří druhému člověku pomohou jako jinému "obyčejnému". Skrze toto "obyčejné porozumění" paní Fialová řeší mnohé konflikty a problematické spory svého života. Své začleňování do českojazyčné společnosti, konflikty mezi odsunutými a neodsunutými Němci po roce 1989, spory národnostního či náboženského charakteru, všechny "fanatismy":

Jak se do toho dá fanatismus, tak už je to smutný. To já nemám ráda. Ty obyčejný lidi, ty se vždycky domluvěj. Na to já vzpomínám, protože mě vychovávala babička, tak babička neuměla česky. Teta Bánová, to byli lidé, kteří se jmenovali Bánovi, manželé, Češi z Prahy, co pak měli vedle nás jako chalupu, úžasný lidi a já jím vděčím jako za hodně moc. A my jsme chodili na borůvky, tady trhala babička, tady teta Bánová. Babička mluvila německy, teta Bánová česky. A já jsem vždycky žasla nad tím, že si navzájem odpovídaly dobře a vždy se domluvily. (paní Fialová, 74 let)

49.
První vyprávění mi připadá ale pozoruhodné ještě pro jiný důvod: jako příklad, kdy rodinná paměť poskytuje, byť opatrně, platformu pro možnost alternativního pohledu na svět (holka, já mám jinou zkušenost, ale věř tomu). O vztazích zamlčování a poučování, vědění a nevědění paní Fialová vypráví i později, když uvažuje nad tím, zda její otec, který se z Ruska vrátil až v zimě 1946, věděl či nevěděl o popravě několika zdejších Němců v červnu 1945 československou armádou:

Heleďte se, oni mezi sebou si to mohli říct. Ale že nechtěli třeba, já jako dítě, takovej pionýr a todle všechno bylo dobrý, to by byl asi přede mnou vůbec nemluvil o tom. Takže já opravdu jako nevím. A sestra chodila do německý školy, ta potom říkala: Prosím tě, vždyť ve škole by nám přece v životě nikdo neřek, že Hitler má nějaký koncentráky. Až potom chodila s nějakým českým klukem a ten jí začal o těhle věcech vyprávět, tak pro ni to bylo taky nový. To asi zrovna jako málokdo věděl, že Stalin má támhle na Sibiři podobný věci, kde teda lidi umírají a končej všelijak. Nebo já, vždyť nám přece v životě, když jsme tady chodili do školy a všechno bylo OK, tak nám přece taky nikdo neříkal, že byly procesy. O nějaký Horakový jsme se v životě neučili. Nám to v životě nikdo neřek, to až potom pozdějc. A zrovna tak se nemluvilo, že tady byl pochod smrti v tom Brně. Ty Brňáci, že je hnali. Když jsem to slyšela, no mně normálně husí kůže, bylo nám špatně z toho. Když jsme tydle věci poprvé slyšeli. (paní Fialová, 74 let)

50.
Vyprávění dokladuje zvláštní existenci rodinné paměti, která se raději nepředává. Možná jsem to věděl a nechtěl jsem to říct, nebo aspoň ne teď, když je holka spokojený pionýr. Možná by mi ani nevěřila. Rodinná paměť jako platforma alternativy k dominujícím diskurzům je tu nejen opatrná, ale vlastně i velmi slabá. A taky nebezpečná. Proč kazit dceři život? Proč ji nenechat klidně žít v dominantních společenských diskurzech, ve jménu čeho? I tak už je z "jiné", německé rodiny, ale proč by jí měla už teď "naskakovat husí kůže" ze světa? Sítě rodinné paměti se dají umlčet (nebo neposlouchat) a dají se také rozmluvit, jakmile to dominantní diskurz dovolí. Nejednoznačnosti se tedy odsunou, vytěsní, a pak se vpustí do hry, až se stanou zase jednoznačnějšími.

51.
Rodina Strnadů má ještě jinou strategii, jak s nejednoznačnostmi nakládat. Strnadovi žijí ve svém domě v pohraniční vesnici už přes dvě stě let. Německá babička si ve dvacátých letech vzala českého finance, takže po válce mohli zůstat, její bratr byl však odsunut. Dům po rodičích si, pravda, museli v roce 1950 znovu koupit (i když tenkrát byli rádi, že si ho vůbec mohli znovu koupit). Dcera tohoto páru si v šedesátých letech vzala také Čecha, syna pražských chalupářů. Jejich synu Lukášovi bylo v roce 1990 čtrnáct let a odjel na vytouženou návštěvu svého prastrýce (babiččina bratra) do Bochumi:

Tak většinou to vyprávění mého strýce bylo zase jako velmi jednostranné, velmi proněmecké a prokatolické, takže tam jsem se jako doslechl o těch hrůzách, které se tady staly na vesnici, o těch Němcích, kteří museli odejít beze všeho, jak jim sebrali ty hezké domky a jak to pak všechno bylo zdemolovaný. Benešovy dekrety, jakej to byl velkej omyl. Jaká to je velká ztráta pro tenhle region, protože Němci to vybudovali, kraj ztratil identitu. O těch příkořích, o vraždách, snad i popravách, který se tady děly. Na mě to působilo tak nějak, mně zase rodiče říkali něco trochu jiného, nebo jsme se něco učili ve škole, tam byla ta kolektivní vina těch Němců a rodiče o tom nechtěli moc mluvit, jak to vlastně tenkrát bylo. Protože by bylo samozřejmě nežádoucí, abych já ve škole řekl, že Němci byli taky těmi, kteří trpěli, při tom odsunu trpěli, protože by to mohlo ohrozit moji cestu nahoru. No tak já jsem si to od toho strejdy vždycky vyslechl, ale pak tam zas byl můj děda, který si vzal moji babičku, což byla Němka, pak byl totálně nasazenej a pak se vrátil. A ten zase zastával takovej pohled hodně pročeskej a protikatolickej. Mezi nima byly konflikty, i když... Nicméně mně to nikdo nevysvětloval, mně nikdo neřek tu pravdu, já jsem si ten obrázek musel udělat sám. Protože moje rodiče to spíš zakrývali. (Lukáš Strnad, 36 let)

52.
Jak vidno, u Strnadů se pravdy nechávají promlouvat souběžně, není tu autorita, arbitr, který by chtěl různé verze sladit, najít "tu pravdu". Naopak, rodiče i vnuci rádi přenechají celý spor nejstarší generaci, kde mají personalizovány dvě krajní polohy česko-německého konfliktu. A nikdo vlastně nepotřebuje jejich rétorický smír. "Oni to mohou řešit dvě hodiny a čtyři hodiny a několik dní a stejně bude každý stále na svém," říká o sporu otce a strýce paní Strnadová. Přijetí této plurality pravd ale v rodině zajišťuje víceméně klid, otázka je tímto způsobem vyřešena a její další a další otevírání v české společnosti je podle nich jen dílem politiků, které jim jejich minulost spíše zcizuje. Lukáš rozhovor uzavírá: "Já musím říct, že už jsem se o tu minulost přestal zajímat, protože už se v tom nevyznám, kdy jde jenom o nějaký hrátky politiků a kdy chtějí něco vyřešit."

53.
V této kapitolce jsem se tedy snažila představit rodinné strategie, jak konceptuálně sladit různé zkušenosti, pravdy a diskurzy v zájmu praktického života ("abych já někde něco jinak nevykládala", "aby to neohrozilo moji cestu nahoru"). V následující části se chci věnovat rodině, která svou rodinnou paměť orientuje na konkrétní prakticky použitelné znalosti věcí, míst, názvů, jmen a postupů.

Minulost jako praktická znalost: předávání lokálního "know how"

54.
Blaschkovi jsou pevně svázáni se zapadlou vesnicí, kam nikdy nejezdil vlak ani autobus, a ani převratné společenské změny 20. století její život nepoznamenaly tak jako okolní obce. V hlubokém údolí potoka bylo několik malých skláren a sklářských dílen, kde zůstala po válce pracovat většina zdejších rodin, ať už to byla smíšená manželství nebo čistě německá. Také Blaschkovi senioři zůstali ve své sklárně a jejich syn si k nim domů po válce přivedl českou manželku. Brzy se jim narodil syn po otci pojmenovaný Fridrich. Ve Fridrichových třech letech se ovšem maminka vrátila do vnitrozemí (rodina se nezmiňuje o důvodech) a dítě vyrůstalo v péči prarodičů. Od nich se také naučil, jak poznat, kdy bude pršet, kde rostou v lese jedle a na co jsou dobré jedlové šišky, jak otvírat dveře, když se dere peří, jak nosit sklo v nůši a tisíce dalších dovedností a taky němčinu. Ve studiích mu bylo, údajně pro německý původ, bráněno, vyučil se tedy a pracoval na stavbách, ve fabrikách, v dílnách i v JZD, podle výhodnosti:

Já jsem dělal vždycky tam, kde byly peníze. Tam, kde jsem potřeboval. Dělal jsem na statku. Tam jsem opravoval náklaďáky, traktory. Zemědělský stroje. Pak jsem čekal rodinu, tak jsem sháněl byt. Prostě zaplať pán Bůh za komunisty, když jsem potřeboval byt, tak jsem si našel podnik, kterej měl byt. Šel jsem k nim dělat, dostal jsem podřadnější práci, ale dostal jsem byt. Dostal jsem nějakou půjčku ještě k tomu, pokud jsem se upsal na 10 let. Takže člověk mohl pak založit rodinu i druhou rodinu. Protože jsem se asi po 3 letech rozvedl. Zase jsem si našel potom práci, protože jsem potřeboval byt. Takže člověk pendloval takhle. Pak zase člověk už měl byt zařízenej tak nějak. Tak pak začal nahánět peníze. Po revoluci se šlo samozřejmě do Německa dělat. (pan Blaschek, 57 let)

55.
Jak pěkně dokládá spojení "zaplať pán Bůh za komunisty", pan Blaschek si s ideologickými hranicemi velkou hlavu nedělá. Důležité jsou znalosti použitelné pro praktický život. Kde se dá kolik a jak vydělat, kdo co umí (a mohl by pro nás udělat), jak se co dělá. Podobné používání německé minulosti vesnice má až dobrodružně folklorní nádech - pan Blaschek mluví o německých hledačích zakopaných pokladů, dokonce o jantarové komnatě ukryté údajně pod třemi jedlemi v místních lesích; a jeho dcera Grétka přidává ještě tajemnou truhlici v bažinách nad vsí, na kterou když se zaklepe, tak se ve vsi objeví hnědé auto s německou poznávací značkou (což je historka, kterou zná od otce). Pro pana Blaschka jsou to všechno informace, "které by se daly jednou použít" a které jej také spřízňují s odsunutými německými obyvateli, jimž dělá ochotného průvodce.

56.
Na dotaz, o co by stál, aby si jeho děti pamatovaly z rodinných historií, podává několik příběhů z různých dob (před válkou, po válce, za komunistů, dnes), které pro pana Blaschka splývají. Příběhy vyprávějí o solidaritě mezi sousedy, známými, spolupracovníky. Příběhy o tom, jak přežít ale i jak pomoci přežít ostatním v nehostinných časech a jak na ty časy "vyzrát".

57.
Je důležité říci, že popsanými případy jsem zdaleka nevyčerpala škálu zájmů, které rodiny na vytváření rodinné paměti mohou mít. Předně může jít o zájem zkrátka udržet rodinu pohromadě, něčím ji propojit, svázat. Je to paměť pro rodinu, ne rodina pro paměť, jak tomu bylo například u rodin, které chtějí svou rodinnou pamětí za něco bojovat.

58.
Josette Coenen Huther, autorka rozsáhlé studie rodinných pamětí realizované se 120 manželskými páry ve Švýcarsku v devadesátých letech minulého století, shrnuje svou práci těmito slovy:

Muži a ženy, bohatí i chudí, venkované i měšťané, dělníci a ředitelé, tradicionalisté a inovátoři, páry nerozlučně spjaté i páry individualistů, (...) všichni mají své dobré důvody k tomu, aby si našli specifický vztah ke svým předkům. (Coenen Huther 1994: 245, kurz. pův.)

59.
Dobré důvody autorka třídí do osmi kategorií podle typu pamětí, které rodiny produkují:

1. citově vztahové paměti mají za úkol reprodukovat vřelost vztahů mezi členy rodiny, a to i mezi živými a mrtvými členy. Není tak důležité, co všechno dědeček zažil a proč, ale jak jsme ho měli rádi a jak on měl rád nás;
2. ritualisticky vztahové paměti reprodukují vztahy v rodině, ovšem jaksi ze setrvačnosti, s ambivalentním vyzněním. Alba rodinných fotografií se uchovávají, ale neprohlížejí, na hroby se chodí pro splnění povinnosti;
3. statusové paměti udržují sociální status rodiny, budují vztahy ke svým dobře postaveným předkům, předávají odpovídající předměty i způsoby chování;
4. lokálně komunitní paměti udržují v rodinách povědomí, odkud pocházejí, kde jsou jejich kořeny, a to jak prostorově, tak sociálně, je to paměť místně vázaných sociálních vztahů;
5. socio-ekonomické paměti vycházejí z představy sociálně ekonomické podmíněnosti osudů předků. Vzhledem k velkým změnám v této oblasti v posledních generacích tento druh paměti nepodporuje rodinné kontinuity: život se tak změnil, že ze života předků už nic neplatí, nic nestojí pomalu za řeč. Jediné, co je zdůrazňováno, je současná kvalita života, tak nesrovnatelná s podmínkami předchozích generací;
6. historické paměti se odvíjejí podle modelu rodinné kroniky a často zapracovávají nějakou rupturu, konflikt, problematickou minulost, od níž vytvářejí odstup či zapomnění. Jejich hlavní funkcí je právě vytvoření historie a její vykázání do prostorů, které se už vypravěčovy současnosti netýkají;
7. individualistické paměti produkují hlavně děti bohatých měšťanů či tradicionalistických vesničanů a slouží jim k vytvoření relativně na rodině nezávislé pozice. Vypravěči jsou si vědomi, že jsou dědici svých rodin, ale zároveň toto dědictví odmítají nebo kritizují, snaží se z něj vymanit a orientovat se samostatně podle hodnot jejich aktuální společnosti;
8. anomické paměti vycházejí z představy, že rodinné dědictví je mýtus, který není možné ani vhodné šířit dál. Každý je produktem své práce, čemuž je podřízena i výchova dětí - je třeba jim nechat volnost v tom, jakou cestou chtějí jít.

60.
Autorka uzavírá svou studii opětovným zdůrazněním aktuálnosti paměti, resp. podřízení paměti aktuálním potřebám rodin. Říká, že zájem o minulost svých předků není tak rozšířený, jak by se někteří mohli domnívat, ale zároveň vyvrací proroctví o rozchodu s minulostí: Takřka neexistují páry, kde by úplně absentovala touha po kontinuitě s minulostí ať v té či oné linii a podobě (Coenen-Huther 1994: 245-252).

61.
Tento vztah k minulosti, který rodiny vytvářejí kvůli sobě a kvůli svým členům, můžeme ovšem také číst jako produkt aktuální vzpomínkové kultury širší společnosti.

Závěry: Familiarismus v pohledu do minulosti

62.
Představené rodinné paměti bych nyní chtěla znovu pročíst s výše avizovanou otázkou, co specifického (jiného, jinak kontextualizovaného než v individuálních a celospolečenských naracích) mohou vypovídat o vztahování se k minulosti. Jak se familiarismus projevuje v pohledu do minulosti?

63.
Předně mě překvapilo, že uvnitř rodin, ve vytváření rodinné paměti, je familiarismus relativně slabý. Berou se ohledy, nevíří se problematické body, ale zatím jsem nenarazila na rodinu, kde by většina členů kooperovala na paměti, jež by se výrazně odlišovala od celospolečenských pamětí. Najdou se osamělí bojovníci jako Holcovi, ale jejich boj další generace nejen že nenesou, ale vlastně ho považují za pomýlený. Neznamená to ale, že by je neovlivňoval. Naopak paní Prošková musí vynaložit nemalé úsilí na to, aby sladila svou loajalitu vůči rodičům s "dekomunizačními" požadavky společnosti, které v zásadě uznává jako oprávněné. Zvnějšku je familiarismus na rodiny uplatňován mnohem silněji. "Ať děláš, co děláš, my si pamatujeme, z jaké jsi rodiny." V tomto smyslu jsou také rodiny nuceny svou paměť dělat. Rodiny jsou konfrontovány s tím, jak je vidí "jiné rodiny" a musejí se zaobírat tím, jak se vidí samy. A jsou nuceny "přehodnocovat", "bojovat", "zpracovávat nejednoznačnosti". Snad nikdo si nedovolí vnější hlasy nebrat v potaz, rodinná paměť zkrátka nepřekvapivě neexistuje ve vzduchoprázdnu.

64.
Z mých příkladů je přitom zřejmé, že osobní i rodinné konflikty a nesnáze způsobuje právě především podivná česká "dekomunizační" rétorika, jejímž prizmatem jsou čteny i předsocialistické minulosti rodin. Německá minulost rodin je dnes spíš v kurzu, je to minulost, která zakládá více méně automatický nárok na status oběti komunismu nebo alespoň někoho kdo stojí mimo komunisty privilegovanou vrstvu.[15] Krom tohoto účelu může mít vzpomínání na německou minulost rodiny či místa ještě širokou paletu politických významů, které je třeba chápat v jejich specifických kontextech porevolučního vývoje české kultury vzpomínání[16] na dějiny 20. století. Neboť zevrubný popis tohoto vývoje by si žádal monografické pojednání, ráda bych se zde soustředila jen na několik aspektů, které se dotýkají mnou zkoumaných rodinných pamětí.

65.
Seznam účelů, pro které zkoumané rodiny vzpomínají na německou minulost, jsem pracovně rozdělila do tří, často provázaných skupin: kontrastování - mementizace - napravování. Jedná se o rétorické postupy, kterými se rekonstruuje minulost, ale především ustanovuje a explikuje současné stanovisko, současná pozice mluvčího, minulost je tu přítomná jako odsouzení či legitimizace současnosti nebo jako program nápravy přítomnosti.

66.
Na postupech kontrastování byl založen celospolečenský diskurz o vykořeněném pohraničí, rozvrácených, depresivních Sudetech. Týdeník Respekt publikoval od devadesátých let řadu reportáží o zpustošených Sudetech, které přišly o svou paměť i duši odsunem původního obyvatelstva a dále pak byly rozhlodávány bezhlavým komunistickým hospodařením. Začaly se vydávat edice starých pohledů a fotografií, vyprávění pamětníků, rekonstrukce (či překlady z němčiny) místních legend a pověstí. Kontrastování předválečného a současného stavu obrazově využívá dodnes putující putovní výstava sdružení Antikomplex Zmizelé Sudety.[17] Dodnes je koncept vykořeněného pohraničí používán jako jedna z hlavních legitimizací, proč něco není možné, která se neustále vrací v rozhovorech s představiteli místních samospráv, církví, správních úřadů, někdy i nevládních organizací. V rodinných rozhovorech se objevují takové kontrasty mezi německou a současnou érou - "dřív byli lidé zbožní, báli se, a tak si nedovolili co dnes"; "za Němců bylo všechno upravené, spořádané, opečované, dnes nikdo nepřeloží stéblo, aby si aspoň kolem baráku uklidil"; "dřív lidi žili s přírodou, dnes je příroda zdevastovaná" atd.

67.
Oproti mediálním diskurzům se ale kontrastování v rodinách mnohem častěji týká také socialistické a současné éry. "Dřív tady byla práce, byty, půjčky, všechny služby, lidi si pomáhali, nekoukalo se tolik na peníze" atd. Rodinné paměti si pozitivní vzpomínání na socialismus většinou nezakazují, zvláště pokud si mluvčí nejprve stvrdí morální bezúhonnost zaručenou deklarací "opozice proti režimu" ("já jsem s komunistama nikdy nic společnýho neměl, ale...", ne že bych se chtěla vracet do komunismu, ale..."). (Rodiny jako Popelovi nebo Holcovi, kde podobná deklarace není dost dobře možná, se tématu socialismu spíše vyhýbají.) Je třeba mít na paměti, že pozitivně vyznívající kontrastování socialismu se současným světem nejspíš není ani tolik znakem nespokojenosti či odporu vůči současnému zřízení jako zkrátka posunem zlaté doby mládí pamětníků do socialismu. Na tuto prostou myšlenku mne koneckonců přivedla šestiletá dcera, která mne požádala: "Maminko, vyprávěj mi, jak to bylo před dávnými a dávnými časy, když jsi byla malá a skauti nosili červené šátky." Přesto tato rodinná vybočení ze společenského imperativu, že na komunismus lze vzpomínat buď jako na trauma, nebo jako na "zlý sen", "posedlost", ze které jsme se již vzpamatovali,[18] vyžadují pozornost. Sekvence vtipkování mezi Popelovými a jejich o něco mladší návštěvou o postkomunistickém "vymítání komunistického ďábla" poukazuje spíše na trauma způsobené post-komunistickou politikou připomínání a zvláště zapomínání, která nemilosrdně vymisťuje celoživotní zkušenosti této generace lidí. Smích tu tedy může být technikou vyrovnávání se s traumatem a jedním z mála společensky přípustných módů, jak o konkrétních osobních či rodinných zkušenostech z komunismu mluvit.[19]

68.
Mementizace může navazovat na kontrastování a jedná se o rétorické vytvoření závazku pamatovat si, přičemž závazek plodí závazky další (například závazek předávat) a je tak velmi societotvorný. "To si, holka, pamatuj, že..." Rodiny tento postup užívají na svá interní mementa, ale i na mementa vyvozená z velké historie, která ovšem konfrontují se zkušenostmi příslušníků rodiny. Rodiny mementizují z velké historie především to, co se jich týká. Co si tedy rodiny v pohraničí vybírají k mementizaci z německé minulosti rodinného časoprostoru? Opět osobní příběhy svých hrdinů, odkazy výrazných osobností své rodiny, ať už se historicky ocitly takřka na jakékoli straně bojujících linií. Mementizován může být voják Wehrmachtu, dokonce příslušník SS, stejně jako totálně nasazený nebo odsunutý dědeček. Všichni mohou být mementizováni jako oběti kruté války, jako ti, kteří trpěli, ať už za něco, nebo vlastně pro nic za nic. Utrpení je samo o sobě pozvedá na piedestal mementizace a zavazuje příbuzné na muka vzpomínat. Utrpení je neproblematická hodnota, statečnost v boji je hodnota ambivalentní, protože způsobuje utrpení druhých. V rodinách, na rozdíl od veřejných diskurzů, může kategorii trpících obsadit kdokoli, nehledě (nebo pouze přihlížeje) na příslušnosti národní, politické, denominační a další. V rodinách, jako jsou Strnadovi, mohou být trpícími i čeští totálně nasazení členové rodiny i němečtí příbuzní vyhnaní z domovů i němečtí příbuzní, kteří zůstali v Čechách a stali se občany druhé kategorie. Jedna kategorie nevylučuje z utrpení druhou, neubírá druhé na vážnosti pramenící ze zkušenosti existenciálního ohrožení. V rámci rodinných pamětí nejde (nebo nemusí jít) o identitní viktimizaci, která má za účel posilovat skupinu a ospravedlňovat či podporovat její nároky. Možná jde o projev "epochy obětí" (Wieviorka 2008; Ewa Bogalska-Martin 2004), ve které se podle Petera Hallamy nacházíme:

Už téměř půl století prochází západní Evropa postupnou "pasivní změnou" ve vzpomínání na oběti násilí a obecně v přemýšlení o obětech násilí. Pozornost se stáčí od skutků národních hrdinů k etickým otázkám viny a ostudy. Začíná se uznávat a ohodnocovat přínos pasivních a nevinných obětí. (Hallama 2012: 9, kurz. pův.)

69.
Co nového však můžeme od devadesátých let minulého století pozorovat, je prosazování rodinných mementizací ve veřejném prostoru. Potomci svých rodinných hrdinů si najednou osobují právo (a je jim přiznáváno) postavit své rodinné memento na pomník, uspořádat k němu vědecký seminář, napsat o něm knihu nebo např. zavést festival, který jej připomíná.[20] Dostáváme se do registru napravování. Ne že by před rokem 1989 neexistovali pamětníci, paměti a sdružení pamětníků ve veřejném prostoru, ale jejich působení bylo kontrolováno a přítomnost jejich hlasu ve společnosti se nedá porovnat s pamětnickým boomem, ve kterém žijeme. Pamětnická činorodost se vysvětluje tím, že před rokem 1989 ledaskdo neměl možnost svou paměť ve veřejném prostoru zanechat, což je třeba napravit. Že dnešní doba je moc uspěchaná a nesmíme zapomínat na... Že bez paměti není národ, krajina, domov... Že bez paměti vlastně není ani historie...

70.
Paul Ricoeur v jedné ze svých posledních knih Paměť, historie, zapomnění (2000) důkladně rozebírá podmínky potenciálně konfliktních a konkurenčních vztahů mezi historiografickou intencí vypovídat pravdivě o minulosti a mezi nárokem paměti na věrnost (minulosti). Ricoeur pečlivě popisuje rozdíl mezi historickým faktem a rememorizací reálné události, který je příčinou možných sporů mezi psanou historií a pamětí pamětníků. Podle něj se historie staví do pozice "kritického zpracovávání ambice paměti na věrnost minulosti" (Ricoeur 2000: 25), do pozice "vědecké dědičky paměti" (Ricoeur 2000: 26). Sama je ovšem zavázána historickými podmínkami, ve kterých vytváří své narace o minulosti. Možná tedy lze říci, že k historickým podmínkám současné historiografie v České republice patří právě to, že společnost až nekriticky oceňuje dobová svědectví a uznává jejich zdánlivě automatický nárok na věrohodnost či Ricoeurovu věrnost minulosti. Historiografická produkce zpracovávající zejména poválečné dějiny Československa je pro paměť společnosti podstatně méně produktivní než jsou nejrůznorodější edice pamětí. Historici tzv. soudobých dějin se často sami stávají sběrači, resp. spoluautory a editory pamětí, které jsou vydávány jako dokumenty doby.[21] A konečně historici jsou aktivními činiteli v aktivistických projektech, které mají napravit křivdy či pokřivení minulosti.[22] (Být neangažovaným historikem nejenže epistemologicky není možné, historik je dle Raymonda Arona vždy "angažovaný pozorovatel", ale u nás to pro historiky poválečného období není ani politicky možné.[23])

71.
Bez systematického dokladování bych zde ráda dala prostor svému dojmu, že registr napravování se aktuálně soustředí především na konec války a poválečné vyrovnávání se s "válečnými viníky". Od postupného připouštění, že odsun, za který Československo sklidilo pochvalu Červeného kříže za dobrou organizaci, měl i méně civilizovanou fázi tzv. "divokého odsunu" provázenou různými více či méně pochopitelnými "excesy", se nyní množí události připomínání či zpřítomňování okamžiků, kdy "Češi" nebyli na straně obětí, ale na straně násilí, bezpráví a viny. Samotný tento fakt, zdá se, producenty zpřítomňovacích událostí natolik fascinuje, že otázka způsobů, jakými se minulost reprezentuje, jakými se tzv. otevírá diskuze, je někdy na druhé koleji. Vlivná filmová produkce k tématu se od psychologizujících existenciálně laděných dramat typu Adelheid (1968, režie František Vláčil) nebo Zánik samoty Berghof (1983, režie Jiří Svoboda) posunula k myticky melodramatickému Aloisovi Nebelovi (2011, režie Tomáš Luňák) a k poněkud polopatickému Habermannovu mlýnu (2010, režie Juraj Herz), který se sám označuje za kontroverzní, ale divákovi se zdá, že česko-německo-rakouský tým z něj předem všechny možné kontroverze dokonale vymýtil. Sedm dní hříchů (2012, režie Jiří Chlumský) je pak neskutečnou kovbojkou z prvních poválečných dní, kde se prodává znásilňování a vraždění bez uvěřitelných kontextů. Rodinné paměti jsou tímto kulturním ruchem dozajista ovlivněny, nicméně ideologicky militantní povaha registru napravování jim ve většině případů není vlastní.

72.
Familiaristické vztahování se k minulosti je koordinováno touhou ochránit, legitimovat své členy jako morálně přijatelné subjekty, jako sice "lidi své doby", ale obecně dobré nebo alespoň lidské lidi. Familiaristická paměť se málokdy staví do příkré opozice vůči aktuálně dominantním společenským diskurzům, aby svým členům neztěžovala pobyt v nutně žitém světě. Přesto si rodiny do jisté míry mohou dovolit zodpovídat otázky viny a neviny, hrdinství a strachu ambivalentně. Přechod rodinných pamětí do veřejné sféry pak vyžaduje vyčištění ambivalencí do morálně jednoznačných výpovědí.

[nahoru]