Jak štěkají psi a lidé

Ivana Hejhalová

---

---



1.
Ve své diplomové práci (Hejhalová 2003) jsem popisovala a analyzovala možnosti a omezení zapojení psů ve společnosti, v sociálních vztazích a interakcích. Psy jsem prezentovala jako aktéry, prostřednictvím kterých můžeme studovat vytváření obrazu jiného - druhého. Naváži na diplomovou práci a na vybraných novinových článcích o psech, na úryvcích z biografií a na zaznamenaných interakcích z terénu budu analyzovat konstrukci významů a hodnocení, především pak prostředky a (etno)metody, kterými účinně vytváříme pozice a role, kompetence a práva (druhých) aktérů.

2.
Čtenář ode mě na tomto místě pravdopodobně očekává vysvětlení, proč se článek jmenuje "Jak štěkají psi a lidé". Chtěla jsem títmto způsobem upozornit na jeden z hlavních prostředků sociální konstrukce významů, kterým je metafora. Principem metafory je uchopení jedné věci prostřednictvím věci jiné. Prostřednictvím metafor mohou lidé dělat zajímavé věci, na příklad štěkat na sebe. Lidské jednání je vysvětleno kategorií (proto)typicky náležející psům. Štěkat znamená mluvit hrubě, nadávat si, hádat se. Lidské štěkání je obvykle metaforické. Pokusím se ukázat, že ani na psím štěkání není nic přirozeného, že jeho významy a účinky jsou součástí sociálních (lidských) institucí, vztahů a interakcí a že může být také metaforické.

3.
Štěkání v názvu bychom mohli chápat jako symbolické pojmenování pro jednání. V takovém případě by štěkání v názvu nebylo ani tak metaforickým (funkcí metafory je porozumění) jako spíše metonymickým (metonymie má funkci reprezentační) výrazem.

4.
Prostřednictvím metafor mohou psi mluvit, něco nám říkat:

Jsem překvapená, že není němou tváří, že mi umí říct, co chce, co se mu líbí nebo ne. (Karla)

5.
Proč jsem tedy nepojmenovala článek "Jak mluví psi a lidé"? Protože jsem chtěla zaujmout čtenáře tím, že si pohraji s kategoriemi, které označují vyšší (mluvení) a nižší (štěkání) komunikační kompetence.[1] Použití hierarchicky nižšího statusu štěkání lépe odpovídá mému pokusu o analytické zrovnoprávnění psů v sociologii. Navíc opravdu budu zkoumat, jak lidé a psi štěkají a jak o tom vyprávíme a píšeme. Nevyhnu se tak však zajímavému problému vzájemné komunikace a (po)rozumění si.

6.
Samotné analýze narativů, rozdělené do dvou částí ("Kdopak to štěká" a "Jak si ne/rozumíme"), bude předcházet krátký exkurz do života psů v naší společnosti a do života psů v sociologii a v příbuzných sociálních vědách ("Společenský a sociologický život psů"). Zde vysvětlím také vlastní pojmy (pseudopes a etnopes). Samostatnou kapitolku jsem vyčlenila pro bližší seznámení s teoretickými a metodologickými zájmy a východisky ("Jak analyzovat štěkání"). Článek ukončím krátkým shrnutím, ve kterém zhodnotím, v čem bylo jádro pudla a pokusím se čtenáře vtáhnout do diskuze nad vzniklými otázkami a možná i pochybnostmi.

Společenský a sociologický život psů

7.
V této kapitole popíši hlavní rysy života psů v naší (tj. obecně lidské a pak konkrétněji české) společnosti. Pro náš kontext je důležité, že česká společnost a česká kultura je pejskařská. Ukáži možnosti, přiznávám, že stále dosti netradiční, sociálně-vědního studia psů, ve kterém i přes zájem o psí aktéry jde primárně o studium lidských sociálních institucí, vztahů a interakcí.

8.
Žádné jiné zvíře není tak rozličně a intenzivně zapojeno do veřejného života jako psi. Velmi výstižně vystihuje postavení psa u nás (myslím, že dobrý marketingový) tah pražské zoo, která láká návštěvníky oficiálním povolením vstupu psa do zoo. Pes tam tak vstupuje jako návštěvník (vstupné činí 20 Kč), který je na lidské straně a může pozorovat zvířata v klecích a za skly.

9.
Za charakteristické rysy pejskařské kultury bych označila následující fenomény: pejskařství samo o sobě (život psů v rodinách, spoluúčast na rodinných rituálech apod.), aktivity ekonomicky vázané na pejskařství (veterinární "průmysl", výroba a distribuce krmiva, hraček a dalších doplňků), byrokratické a jiné mechanismy zabezpečení psů (evidence, výběr poplatků, povinné očkování, rozmístění speciálních košů na psí výkaly, existence útulků), pracovní zapojení psů (dnes jde především o terapeutické, vodící, záchranářské, policejní a stále také lovecké psy) a v neposlední řadě existence mnohých známých virtuálních psů - literárních, filmových, psů v příslovích.

10.
Ambivalence zacházení se psy je zajímavým rysem pejskařské kultury. Na jednu stranu mají psi vlastní kalendáře se jmény a nachystané misky v některých hospodách. Na stranu druhou nejenže do některých hospod mají psi vstup výslovně zakázán, ale navíc psí zákaz může být prostředkem ponížení některé skupiny lidí. Boria Sax (2003: 94) uvádí, že v nacistickém Německu nebyly neobvyklé nápisy "Psi a židé nejsou vítáni". Pes zde reprezentuje něco podřadného, vskutku nelidského. Přísloví a ustálená slovní spojení, ve kterých má pes, nebo adjektivum psí, negativní a degradující charakter (házet to jak psovi kost, psí víno, psí počasí, neštěkl po něm ani pes, chcípl tam pes, ale také již zmiňované štěkání/nadávání, štěkna atd.) jsou v českém jazyce velmi četná. Oproti tomu známe okřídlené: pes je nejlepší přítel člověka, víme, že pes nezradí a ceníme si jeho vřelosti. A víme již, že v zoo chodí po lidských chodnících.

11.
Otázka pro následující řádky však zní: Co a jak k tomuto soužití mohou říct sociální vědy? Zajisté by bylo možné udělat historickou nebo historizující sociologickou analýzu, jakési "dějiny psa". Šlo by o diachronní pohled, zkoumání vývoje instituce a institucionalizace psa ve společnosti. Úloha by mohla být zaměřena na jeden výsek psího života (např. na komparaci nebo proměny postavení loveckých, mytologických, terapeutických, válečných a policejních psů, psů jako domácích mazlíčků apod.), na jednu kulturní nebo náboženskou oblast (např. "dějiny psa v Latinské Americe") nebo na jednu historickou periodu ("dějiny psa ve starověku"). Mohli bychom se zabývat zajímavým projevem institucionalizace psa, kterým je zobrazování psů v literárních a výtvarných dílech. Také bychom se jistě mohli zaobírat souvisejícím zákonodárstvím, právními a úředními aspekty. Pozornost bychom mohli věnovat ekonomickým, ekologickým, demografickým, architektonickým a mnohým jiným souvislostem. Při hledání související odborné literatury byste dále mohli narazit na etnografické, antropologické, sociolingvistické či feministicky orientované práce, které jsou synchronními analýzami vybraných aspektů života psů ve společnosti (psi a domácí násilí, psi v mezilidské komunikaci a konverzaci, komunikace se psy, psi a rodinné rituály apod.). Někteří z vás by mohli ocenit práce zabývající se právy a ochranou zvířat. A samozřejmě bychom se mohli nechat vést etologickými či sociobiologickými vysvětleními původu psa a jeho domestikace.

12.
Nic takového ode mě nečekejte. Chci vám nabídnout mikroanalýzu vybraných narativů a interakcí zaznamenaných v terénu, které vypovídají o obecném procesu konstrukce významu, vytváření obrazu druhého a sebeprezentaci. V analýze budu pracovat s vlastními pojmy - etnopes a pseudopes. Zavedla jsem je v diplomové práci a využiji je i v tomto článku. Zavedením pojmů jsem chtěla analyticky uchopit množství psů, se kterými se setkáváme, a vyrovnat se s tím. Pseudopes je zastřešující pojem pro ustálené modely psa, ustálená pravidla, vzorce, očekávání a návody, je to pes-jako-instituce. Oproti tomu etnopes představuje psa-jako-zkušenost. Pseudopes i etnopes představují určitý typ vědění.

13.
Vycházela jsem z toho, že v jakýchkoli interakcích se psy vyjednáváme mezi tím, co víme obecně o psech a tím, co víme o konkrétním psu. Počítáme s morálními i byrokratickými požadavky na správné zacházení se psy. Pro průběh interakce je samozřejmě důležitý kontext - scéna, kulisy, obecenstvo, se kterým a pro které se naše představení odehrává. Například doma se mazlíme a třeba i štěkáme na svého psa jinak než při cestě metrem. Stejně tak je štěkání psa v metru prakticky jiné než štěkání psa na zahradě či v lese.

14.
Rozlišila jsem tři podoby pseudopsa: expertní pseudopes (vědění vědy a kynologie)[2], laický pseudopes (vědění zdravého rozumu v ustálených slovních spojeních nebo příslovích) a pseudopes státní (právní definice práv a povinností). V tomto článku budu pracovat převážně s laickou podobou pseudopsa.

15.
Etnopes je název pro přístup, ve kterém zkoumám jednání a výpovědi konkrétních aktérů. Etno v názvu je odkazem k etnometodologii.[3] Na rozdíl od laického pseudopsa je etnopes vytvářen konkrétním aktérem v konkrétní situaci. Etnopes není tedy nějaký ranec pouček, který je dostupný každému. Můžeme však vzít nějakou poučku z rance (pseudopsa) a použít ji jako pomocný prostředek argumentace nebo naopak vystavit svou argumentaci proti němu.[4]

16.
Na vybraných ukázkách uvidíme, jak jsou tyto dvě podoby psa strategicky narativně a argumentačně využívány. Uvidíme, jak uvedené dva typy vědění spolužijí a jsou součástí konstrukce kompetencí a práv, pozic a rolí aktérů.

Jak analyzovat štěkání

17.
Nyní blíže představím obecná východiska, o která se ve své analýze úryvků o psech a štěkání opírám (obraz druhého, sebeprezentace, typizace a metaforická kategorizace), a seznámím čtenáře s nástroji analýzy dat (analýza členských kategorizací a narativní analýza).

18.
V tomto článku se kříží (a já věřím, že doplňují) dva zájmy. První je tématický - život psů ve společnosti - a druhý metodologický - kvalitativní metody.

19.
Téma psů jsem si vybrala, protože psa chápu jako představitele kategorie jiný - druhý. Zajímá mě vytváření obrazu druhého. Klíčový důraz kladu na to, že vytváření obrazu druhého je současně a převážně sebeprezentací. Sebeprezentaci konceptualizuji jako reflexivní[5] umísťování se v pomyslném sociálním prostoru a stavění se do určité sociální pozice.

20.
Vytváření obrazu druhého je v sociálních vědách etablované téma. V antropologii je to téma zcela obvyklé, ačkoliv se většinou nejedná přímo o obraz zvířat, neřku-li psa. S vytvářením obrazu druhého souvisejí v sociologii užívané pojmy autostereotypy a heterostereotypy, se kterými se setkáváme převážně v textech zabývajícími se minoritami, marginalizovanými či extrémistickými skupinami. Kořenem těchto pojmů je typ. Pomocí sociálních typů - typizací - se, jak víme z fenomenologické sociologie, lépe orientujeme ve světě. Jedním z prostředků typizace je kategorizace. Kategorizace je centrem zájmu jedné z kvalitativních metod - analýzy členských kategorizací.

21.
Principem analýzy členských kategorizací je kontextuální zkoumaní užívání kategorií s důrazem na jejich praktický významotvorný účinek. Výběrem kategorie nastoluje mluvčí-aktér (jako člen skupiny) svou sociální pozici a vymezuje se proti druhému. Při analýze je vhodné brát v potaz i potenciální kategorie, které mluvčí-aktér nevyužil. Umožní nám to lépe pochopit sociální význam a účinek, které mluvčí-aktér vytvořil, když použil danou kategorii. S kategoriemi jsou svázány typické aktivity. Kategorie jsou podle příbuznosti seskupeny v takzvané inventáře.

22.
Zajímá mě především metaforická kategorizace, která je typická pro laického pseudopsa. Psí charakteristiky zde obvykle zastupují a/nebo vysvětlují lidské vlastnosti (např. pes, který štěká, nekouše). Psí metafory mohou dokonce hodnotit jednání psů (uvidíme na jednom článku). Obvyklejší jsou však případy, ve kterých pro vysvětlení vztahu se psem využíváme zkušeností s mezilidskými vztahy. Tak pes může říkat, rozumět, naslouchat, dát slib i sebe sama, ale také nerozumět, skákat do řeči apod. Pes mnohdy bývá nejlepším přítelem, dítětem, členem rodiny, ale i starostí, závazkem, přítěží, radostí, potěšením nebo částí nás samých či hračkou (Belk 1996). Dále pes bývá metaforickým prostředkem ke klasifikaci místa či doby (chcípl tam pes).

23.
Budu zkoumat dva základní modely metaforických kategorizací - jakoby lidský a jakoby psí. Budu sledovat jejich užívání, které není libovolné, protože podléhá kulturním a sociálním (morálním) očekáváním. Na nevhodně nebo kuriózně užitých metaforických kategorizacích budu dokumentovat ohraničování kompetencí a práv, pozic a rolí aktérů.

24.
Další mou metodou je narativní analýza. Zvolila jsem ji, protože umožní osvětlit další prostředky a metody (sebe)prezentace. Využiji ji především při analýze biografických úryvků. Nevyhnu se jí ale ani při interpretaci novinových článků. I zde je totiž zpravidla zprostředkován nějaký příběh. Příběh prezentuje některé události, osoby a kulisy jako důležité. To, co ve vyprávění a vyprávěním zvýznamníme, je součástí procesu sebeprezentace. Sebeprezentace je, jak jsem již uvedla, interakční a reflexivní proces umísťování se do sociálního prostoru. Umísťování se provází dva procesy: identifikace a distancování se. Oba procesy uvidíme "v akci". Sebeprezentace podléhá kulturním a sociálním návodům a očekáváním (čtenář-posluchač například očekává kauzální lineární souvislost dějů, očekává určitou strukturu vyprávění). V sebeprezentaci jde především o morální představení nebo uchování (správné) tváře (Goffman 1999).

Kdopak to štěká

25.
V první analytické části budu interpretovat dva novinové články a jednu interakci zaznamenanou v terénu. Bude mě zajímat způsob, jakým konstruujeme význam událostí, jak hodnotíme a vytváříme kompetence a práva, role a pozice zainteresovaných aktérů. Soustředit se budu na kategorizaci, metafory a metaforické jednání. Budu sledovat narativní a rétorické prostředky hodnocení.

Jeremyho štěkání: metaforická kategorizace jakoby psí

26.
Začnu novinovým článkem, který zprostředkovává jednu zajímavou událost, která vyústila v soudní spor. Příběh se neodehrál v české společnosti, ale to, že zprávu publikovaly místní noviny, je pro mne dostatečným důvodem zahrnout ji do analýzy české pejskařské kultury.

27.
Také člověk smí štěkat. Jen svého práva na svobodu projevu využil jednadvacetiletý Jeremy Gilchrist z Ohia, když začal štěkat na policejního psa. Tímto verdiktem odvolávací soud zrušil žalobu, podle níž se mladík snažil "psa zbytečně vydráždit", píše agentura AP. Jeremyho obhájce před soudem vysvětlil, že se jeho mandant jednoduše snažil být vtipný, když začal policejnímu psovi jménem Pepsie štěkání oplácet.

"Jest prokázáno, že ten pes začal štěkat první. A pouhá skutečnost, že jde o psa policejního, mu nikterak nezaručuje právo nebýt při vlastním projevu rušen," vysvětlil obhájce. ("Také člověk smí štěkat", MF Dnes, 5. dubna 2003)

28.
Nadpis článku (první věta) se snaží přilákat čtenáře ke čtení ne zcela obvyklým tvrzením, že člověk smí štěkat. Je zde použita obecná kategorie člověk. Tato kategorie vytváří nějaký sociální význam a účinek jen u aktivit, které nejsou pro člověka obvyklé či očekávané (člověk pokořil hranici… a doplňte si čeho chcete) nebo u aktivit, které mají rekonstruovat správné nebo špatné morální jednání (např. člověk by měl člověku pomáhat, člověk zabil a snědl druhého člověka) apod.. Předcházející příklady jsem si vymyslela, další - hodící se k tématu - byl opravdu publikován ("Člověk pokousal psa", MF Dnes, 18. února 2002). Ale zpátky ke štěkání.

29.
Co to tedy bylo za štěkání? Jací aktéři, jaké postavy ve sporu vystupují? Jak se tyto postavy staví ke štěkání lidí? Štěkání je hodnoceno různými stranami konfliktu odlišně. Žaloba označila štěkání člověka jako zbytečné dráždění, obhájce tvrdil, že mělo jít o vtip, o vtipné oplácení štěkání psa. Obhájce současně dodává, že nebylo porušeno právo psa na nerušený projev, protože žádné takové právo vlastně neexistuje, a to ani tehdy, když se jedná o psa policejního. Co je však v této kauze podstatné, je to, že štěkání bylo nově kategorizováno. Spor o štěkání byl přerámován na spor o svobodu projevu. To je důležité vzhledem ke kontextu, kulisám, ve kterých se spor odehrál. Svoboda projevu je něco, o čem soud může rozhodnout, o štěkání samotném asi těžko. Myslím, že mnoho (soudních) sporů takto hraje právě o ta "slovíčka", o tu správnou kategorizaci.

30.
Obraťme pozornost k zúčastněným aktérům, postavám příběhu. Vyskytují se zde dvě kategorie postav: psi a lidé. Říkáte si, že lidí je tam možná zmíněno opravdu více, ale psů? Počítejte se mnou: Máme tu zastoupenu kategorii psa obecného (pseudopsa), který obvykle štěká, ale který, jak už víme, nemá právo nebýt ve svém projevu rušen. Pak tu vidíme policejního psa, který také nemá právo nebýt ve štěkání rušen a nakonec přichází Pepsie, který štěkal jako první na Jeremyho.

31.
Nejde o jednoho a téhož psa? Ne, protože každou kategorizací se ocitáme ve sporu o práva jiných psů, pohybujeme se na různých stupních zobecnění. Jednou se jedná o (všechny) psy, podruhé o (všechny) policejní psy a v posledku o Pepsie. A právě to, jak a že jde i o všechny psy či o všechny policejní psy, tak to povolává do hry pseudopsa. Jestliže žaloba kategorizovala štěkání Jeremyho jako zbytečné dráždění, tak musela počítat s tím, že takový argument bude adekvátní všeobecné "zdravorozumové" znalosti o tom, co dovede (jakéhokoli) psa vydráždit. Dovedu si představit, že soud povolal experta, který má certifikát či diplom-oprávnění posoudit, zda mohl Jeremy psa svým štěkáním vydráždit. O expertovi však není v článku zmínka.

32.
Pointa této části není taková, že by v tomto typu konfliktu měli všichni (policejní i nepolicejní) psi stejnou pozici. Štěkání na nepolicejního psa by nebylo tak vtipné a nedostalo by se k soudu. Nemělo by totiž potřebné kulisy, obecenstvo a kostýmy - policejní psi mívají uniformy. A přiznejme Jeremymu záměr, že šlo, alespoň trochu, i o zesměšnění oné uniformy.

33.
Lidské postavy, které v kauze vystupují, jsou: člověk, jedenadvacetiletý Jeremy Gilchrist z Ohia, mladík, mandant, obhájce a pak instituce, za kterými cítíme přímou přítomnost lidí - soud, žaloba, agentura AP, dále sem řadím autora (MF Dnes) a čtenáře. Asi vás již nepřekvapí, že jsem uvedla Jeremyho, mladíka i mandanta, a myslím, že nepřekvapí ani mé vysvětlení, že je tím vytvořena jiná pozice a role postavy. Tak od mladíka očekáváme, že bude jednat trochu zbrkle, "mladicky nerozvážně" a od mandanta, že za něj bude hovořit odborný garant (obhájce). Je nutné si uvědomit, že kategorizace jedné postavy/aktéra otevírá, připravuje scénu pro roli postavy jiné.

34.
Nebudu již rozebírat další postavy, nepřipadají mi pro náš účel tak zajímavé, zastavím se však později ještě u autora/vypravěče/zprostředkovatele a čtenáře. Mám ještě další otázky: Proč ke konfliktu došlo? Proč je článek v novinách? A proč je to celé směšné?

35.
Na začátku jsem psala, že došlo k něčemu neobvyklému, k porušení očekávání. Člověk-Jeremy udělal něco, co nedopovídá jeho pozici. Štěkal. Měl na to sice právo, jak bylo později rozhodnuto, ale přeci jenom byla jeho role znejasněna. Různé strany konfliktu se snažily Jeremyho roli specifikovat. Byl vtipálkem, buřičem nebo svobodného projevu dožadující se osobou? Pro nás je nyní důležité, že právě i tímto byla rekonstruována jeho kompetence a odpovědnost za čin a tím i jeho lidství. Žaloba i obhájce tvrdili, že to prakticky nebylo štěkání, ale narušování štěkání psa v jednom případě a vtip, pouhý karnevalový převlek, v případě druhém. Tím, že poukazujeme na vtip, dožadujeme se morální beztrestnosti (například věta: "Nechtěl/a jsem Vás urazit, byl to jenom takový malý vtip."). Z běžného života víme, že se to nemusí povést a vtip může být ohodnocen jako špatný. Naše jednání, a třeba i štěkání, nemusí být pochopeno správně. Kuriózní převlečení kostýmů však stojí za pozornost a za článek v novinách. Tam podobné kuriozity patří (ne sice na první stranu, tam bude článek o tom, že "Pes zabil dcerku svého pána" - MF Dnes, 13. září 2003).

36.
Příběh o sporu o lidské štěkání je nám zprostředkován autorem, kterého z nedostatku dalších informací označíme jako kolektivního autora MF Dnes. Samo autorství článků je sporné, protože přejímá informace z dalších agentur. Nás by však spíše než nějaký opravdový živý či původní autor měl zajímat vypravěč a jeho hlas, tedy perspektiva, kterou je nám příběh zprostředkován. Na první pohled vypravěč jako by ani nebyl, je neutrální, vševědoucí. Věrohodnost celé kauzy dotváří přímá a polopřímá řeč a osobní jména hlavních hrdinů. Popis působí z těchto důvodu objektivně. Neutrální ale není, jako víceméně žádný popis. Způsob, jakým jsou hlasy jednotlivých postav seřazeny, čím celé vyprávění začíná, kdy je nabídnuta zápletka a rozuzlení, přispívá k celkovému vyznění a i tímto způsobem jsou hodnoceny kompetence a práva, pozice a role postav. Na příklad právnický jazyk v přímé řeči obhájce působí směšně. A vůbec celé je to praštěné, nemyslíte?

37.
Touto otázkou se obracím na vás, na čtenáře a současně upozorňuji na čtenáře, který je součástí analyzovaného článku. Jemu je určeno ironické vyznění. Počítá se s tím, že zná pravidla a vzorce chování (pseudo)psa, že ho neudiví pes policejní a ani to, že nějaký mladík štěká. Očekává se ale, že bude překvapen a pobaven tím, že nějaký člověk dostal soudní povolení ke štěkání. To, že se odehrál soudní spor o něco tak nízkého jako je štěkání, je na příběhu i článku nejsměšnější.

38.
Článek představuje způsob, jak se vyrovnat se znejistěním hierarchií a pozic aktérů. Spor o kompetence na štěkání byl přerámován na spor o právo na svobodný projev. Byla stvrzena pravidla výkonu role člověka (i když je to mladík Jeremy) a role psa (i když je to policejní pes Pepsie).

Pedagogovo haf

39.
Představím vám další možnou formu lidského štěkání. Interakci, kterou budu popisovat, jsem zažila na vlastní kůži. Odehrála se na chodbě fakultní budovy. Tam jsem potkala nejmenovaného pedagoga a ten na mě hafnul haf. Byla jsem ráda. Chápala jsem to jako vstřícný a povzbuzující krok ze strany pedagoga. Uvolnil tím pro mě napjatou atmosféru.

40.
Co by si však o této situaci pomyslil jiný nezasvěcený pozorovatel? Asi by se hodně divil. Pozorovatel by v této fázi nebyl pravděpodobně kompetentní k posouzení významu naší interakce. Nevěděl by, že a proč měl pedagog na haf právo. Já sama jsem však pochybovala, že jsem na haf měla reciproční právo. Odpověděla jsem tudíž úsměvem (možná i smíchem) a dobrýmdnem. Z mé repliky by náš hypotetický pozorovatel mohl usoudit, že šlo pravděpodobně o zvláštní druh pozdravu a mohl by vytvořit vlastní teorii o specifické subkultuře panující na naší katedře, o tajném spolku Psí packa nebo o špionech, kteří si takto dávají signál. Mohl by napsat pěknou studii a nabídnout ji k publikaci v etnografickém nebo psychiatrickém časopise. Uvedené teorie by ale nebraly v úvahu skutečnost, že jsem se právě chystala obhajovat diplomovou práci o psech a lidech.

41.
Co to tedy bylo za štěkání? Mluvení, štěkání, pozdravení? Pravděpodobně všechno najednou. I pro mě to bylo jednání neobvyklé, nečekané (proto ten smích), přesto srozumitelné (byl tam ten smích, aha efekt). A myslím, že o pozdrav šlo opravdu až v druhé řadě. Prvotní bylo hravé odlehčení situace.

42.
Odlehčení situace je vítané, problém by mohl nastat, kdybych zvolenou replikou situaci zcela znevážila. Ve velmi krátké chvíli jsem musela zvážit a rozhodnout, co všechno je ve hře - statusová hierarchie, pravidla univerzitní instituce, pravidla slušného chování. Chtěla jsem přijmout nabídku hry, ale zároveň neporušit pravidla vázaná na uvedené instituce. Zvažovala jsem, co se ode mne očekává, na co mám v očích druhého právo. Mohla jsem odpovědět stejným haf? Není štěkání jako štěkání, záleží kdy, na koho a jakým způsobem štěkáme. Viděli jsme už, co způsobilo Jeremyho štěkání na Pepsie. Kdyby Jeremy štěkal doma na svého psa nebo na pepsie colu, pravděpodobně by se nic tak závažného jako je soudní jednání nepřihodilo. Na misky vah jsem proto přidávala zkušenosti, znalosti, jak pedagog jedná se studenty, do jaké míry je vztah osobní, do jaké formální, co by mohlo být drzé, co naopak příliš upjaté atd. Zvolila jsem standardní formu pozdravu.

43.
Přiznávám, byla to teď spíše taková introspekce a úvaha "co by, kdyby", ale, jak jsem již uvedla, potenciální možnosti nám mohou lépe osvětlit význam a účinek sociálního jednání a prostředky, které jsou k tomu použity. Pokud bych měla klasifikovat pedagogovo jednání (v daném kontextu a s vědomím své repliky), tak bych jej zařadila do okruhu metaforických jednání. Bylo to pozdravení, ve kterém byl využit metaforický model jakoby psí. Současně musím dodat, že samotné hafnutí bychom mohli označit jako metonymii. V metonymických výrazech část zastupuje celek a zde štěkání (hafnutí) reprezentovalo psa. I v takových interakcích mají své nezastupitelné místo pseudopes a etnopes. Musíme totiž vybrat nějakou (proto)typickou charakteristiku psa - obecného. Doma, když táta napodobuje Enar (našeho psa), vybírá také typický a rozpoznatelný rys. Otcův převlek kostýmů nemusí být stejně sociálně účinný v případech jiných psů. Nemusí z toho být psina, ale třeba trapné ticho a otázky v očích.

44.
Poslední poznámka v této souvislosti nás posune ke druhému vybranému článku. Oba hlavní metaforické modely (jakoby psí a jakoby lidský), o které mi jde, strukturují naše poznávání jen částečně. Použití metafory jakoby psí, respektive některé její části, musí být morálně přijatelné, vhodné a srozumitelné (netvrdíme, že člověk radostí vrtěl ocasem). A naopak to platí stejně. Ne všechny aspekty, které jsou k dispozici pro porozumění a popis mezilidského vztahu, jsou vhodné pro porozumění a popis vztahu psa a člověka.

Svatba Bruna a Jingle: metaforická kategorizace jakoby lidský

45.
Pes může být nejlepší přítel, ale jen těžko budeme například tvrdit, že pes je nejlepší manžel/ka. V případě, že klasifikujeme vztah mezi psy, je jeho použití možná přijatelnější. Singapurští snoubenci si štěkli "ano" je titulek článku o psí svatbě. Jedná se stejně jako v případě předchozího soudního sporu o kuriozitu a také nadsázku, která nadsazuje nad konvence, nad a přes pravidla pseudopsa (pes narušil lidské hájemství). Uvidíme však, jak a kterými prostředky se kompetence a práva, role a pozice zúčastněných aktérů navracejí do správného pořádku.

Singapurští snoubenci si štěkli "ano". Svatba Bruna s Jingle v Singapuru, která zahrnovala oddávajícího kněze, oddací list, dort i šampaňské, vypadala téměř tradičně. Až na jednu drobnost - snoubenci jsou psi a věčnou lásku si neslíbili výměnou prstýnků, nýbrž obojků. První psí svatba v Singapuru vyšla majitele Bruna a Jingle na 580 dolarů (asi 16 240 korun), ale prý jsou šťastní nejen oni. Která církev si na první psí svatbě v Singapuru přivydělala, oznámeno nebylo. [...] Brunova panička Lind Lohová připustila, že podle názoru jejích přátel je to šílené. Cílem svatby však není následné plození, nýbrž jednoduše láska. Její pejsek je totiž kastrovaný. [...] Majitelka nevěsty Evelyn Leeová zase upozornila, že oba chlupáči byli do sebe skutečně zamilovaní, za sebou všude chodili a pořád si chtěli spolu hrát. "Bruno strašně rád olizuje Jingle ucho a nikdy se neperou," zdůraznila Evelyn. Podle ní má páreček všechny předpoklady pro naplnění šťastné budoucnosti. Přesto Bruno s Jingle povedou psí život. I přes zaslíbení před oltářem "novomanželé" spolu žít nebudou a sejdou se jen jednou týdně. ("Singapurští snoubenci si štěkli 'ano'", Novinky.cz)

46.
V minulém článku jsme pracovali s metaforickým modelem jakoby psí, v tomto článku hrají psi Bruno a Jingle role jakoby lidské.

47.
Zrekapitulujme si, jaké postavy v příběhu vystupují. Znovu je rozdělím na postavy lidské a psí. Mezi psy spadají snoubenci, Jingle, Bruno, "novomanželé", nevěsta, pejsek, chlupáči, páreček. K lidem bych řadila kněze, majitele, paničku, Lind Lohovou a její přátele, majitelku (nevěsty), Evelyn Leeovou. První zmínka o snoubencích by nás mohla nechat na pochybách, o jaké aktéry to vlastně půjde. Tato pochybnost je založena na nesouladu kategorie snoubenci (inventář lidé) a kategorie štěkání (inventář psi). A tato pochybnost vyvolává také úsměv. V podobném postavení je spojení majitelka nevěsty. Kdybychom neznali kontext, asi by v nás takové spojení vyvolávalo pohoršení. Majitelka (inventář lidé) a nevěsta (inventář lidé) by podle morálních kulturních zásad neměly být ve vlastnickém vztahu. Proto je toto neobvyklé spojení jedním z účinných prostředků, jak reprodukovat nerovné pozice a kompetence psích a lidských aktérů.

48.
Nadpis článku i v tomto případě podává shrnující informaci a láká čtenáře na neobvyklou karnevalovou událost. V nadpisu je v transformované podobě využit metaforický symbolický výraz - říci/štěknout ano, tj. uzavřít manželství. Podívejme se stejně jako v minulých případech na to, co to bylo za štěkání a jak je hodnoceno z různých perspektiv. Položme si současně otázku, jak a zda vůbec vstoupili Bruno a Jingle do manželství.

49.
Zda psi vydali nějaký zvuk, jestli opravdu štěkli, není zmíněno, protože víme, že ano štěknout ani říct nemohli. To je jasné pravidlo pseudopsa. Co však psi mohli hypoteticky (zase jsme u těch nevyužitých možností) udělat, je výměna prstýnků. To by zásadním způsobem pravidlo pseudopsa neporušilo za předpokladu, a přichází vztyčený palec, že by výměna prstýnků nebyla metaforickým rituálním aktem, který vyjadřuje uzavření manželství. A na to psi, jak se zdá, právo nemají. Výměna prstýnků mezi psy by pravděpodobně příliš narušila lidskou výsadu a důstojnost obřadního přechodového rituálu. Výměna obojků na místo prstenů není samozřejmě jediný způsob, jak uchovat vážnost lidské instituce, ale je to způsob, který byl v tomto případě zvolen. Obojky jsou metaforou prstenů a jsou vyjádřením něčeho (proto)typicky psího. Příměr odpovídá vědění pseudopsa. Volba obojků je zajímavá, protože ukazuje, jak řadíme k sobě na základě určitých podobností (proto)typické znaky různých aktérů a jak tím současně potvrzujeme jejich odlišné pozice a kompetence.

50.
Dalším prostředkem, jak ukázat, že psi nejsou kompetentní k uzavření manželství, je jejich štěknutí "ano" uvedené v uvozovkách, stejně jako označení "novomanželé" na rozdíl od snoubenců. Nastal zde viditelný zlom ve způsobu kategorizace před a po obřadu. Podívejme se proto blíže na popis událostí, které předcházely a následovaly obřadu.

51.
Uvedené události před obřadem jsou ty, které mají nějaký význam pro současnost. Neberme tuto rekonstrukci jako neproblematickou minulost, ale jako obraz minulosti, který vysvětluje a obhajuje současné jednání - uspořádání obřadu. Lind Lohová i Evelyn Leeová vykazují, jak a že byli psi do sebe "skutečně zamilovaní" a zdůrazňují "opravdovost lásky" odkazem na kastraci psa. Nabízejí "pravé důvody" konání obřadu, a tím vytvářejí kauzální souvislost, která je účinným prostředkem vysvětlení. Majitelky musely zvažovat, jaké kategorie jsou přijatelné pro inventář zamilovanost a jaké pro inventář psi (a propojit vědění pseudopsa a etnopsa - zkušenost s chováním Bruna a Jingle). Kategorie obou inventářů poté vhodně zkombinovaly.

52.
Výslednou mozaiku poskládá, obraz obřadu a událostí před i po něm vytvoří primární zprostředkovatel, kterým je autor, respektive vypravěč. U něj hledám odpověď na stejnou otázku jako u předcházejícího článku: Proč to celé vyznívá směšně? A o čí kompetence a práva, pozice a role tu jde především?

53.
Na začátku analýzy jsme se zabývali nepatřičným, kuriózním spojením kategorií a kategoriálně vázaných aktivit, které mohou vyvolat buď úsměv a/nebo pohoršení. Další kuriozitou je rituální výměna obojků. Myslím, že záměna prstenů za obojky je přesně to místo, kdy může být celý akt shledán dobrým, ale rovněž i špatným vtipem. Záměnu lze interpretovat jako narušení lidského svatebního rituálu, ale také současně jako jeho rekonstrukci, protože jsou to stále jen lidé, kteří projdou tím "opravdovým" a "pravým" rituálem.

54.
O ne/pravosti rituálu nás přesvědčuje úsměvné, tedy velice účinné, metaforické zhodnocení života psů po obřadu - povedou psí život. Metaforická kategorizace "psí život" uplatněná na psy samé nás utvrzuje v přesvědčení, že nejde o přechodový rituál, ale jen o (karnevalovou) hru na obřad. Jde o psí život tak řečeno na druhou. Jingle a Bruno vedli před svatbou obyčejný život psů (nevíme, jestli psí) a obřad nejenže neustanovil práva na samostatný (novo)manželský život, ale potvrdil, že psi vůbec nemají právo na autonomní existenci bez garantů. Jejich svatba je především svatbou lidí, respektive pro lidi. A to je i vyústění mé interpretace.

55.
V článku je hodnoceno především jednání a kompetence lidí. Začnu aktérem, o kterém tady ještě nebyla řeč, tím je kněz (a církev). Přítomnost kněze na obřadu může být dalším místem střetu morálních přesvědčení. Nezesměšnil kněz svou spoluúčastí celou instituci kněžství? Není spolupachatelem hanobení lidské - a chce se mi napsat rasy, ale raději volím - posvátné instituce? Nezaprodal se? Peníze jsou ve způsobu zprostředkování důležité, v článku je na ně několikrát upozorněno, protože shazují[6] záměr obřadu a zesměšňují "opravdovou" nezištnou lásku Bruna a Jingle (víme, že o potomky přeci nejde).[7] Lásku ironizují i opakovaně použité metaforické výrazy ("zaslíbení před oltářem" a "slib věčné lásky"). Působí v celém kontextu přehnaně a spolu se zdrobnělinami a familiárními výrazy (páreček, chlupáči, pejsek) reprodukují nižší postavení a nekompetentnost (psů) vzhledem k lidským aktérům.

56.
Řekla jsem, že svatba psů je vlastně svatbou lidí, pro lidi a stejně tak je, myslím, i zesměšnění lásky Bruna a Jingle adresováno garantkám, které jsou za psy zodpovědné.

57.
V souvislosti s garantkami chci zmínit ještě přátele paničky Bruna. Přátelé jsou přivolaným pomocníkem, který má sloužit jako podpůrný bod v obhajobě psího obřadu. Přizvání přátel, kteří hodnotí obřad jako šílený, slouží jako záruka, že se panička Bruna definitivně nezbláznila a že zůstává normálním lidským aktérem, i když uspořádala svatbu svého psa.

58.
Zbývá ještě jeden aktér, který není přímo postavou příběhu, ale který po přečtení článku pravděpodobně vyjadřuje údiv nad tím, co lidé se svými psy všechno dělají - čtenář. Je na každém, zda přijme spíše ironickou linii zprostředkování nebo bude pohoršen nad zneuctěním obřadního rituálu. V obou případech se bude podílet na rekonstrukci nerovných kompetencí a práv, rolí a pozic aktérů. Svým údivem bude navracet řád do "přirozených" kolejí.

Sociální konstrukce psího štěkání

59.
Na konci této kapitoly bych chtěla učinit krátkou poznámku k sociální konstrukci psího štěkání. Štěkání psů se stává součástí sociální konstrukce významu hned v několika podobách.

60.
První krátkou zmínku věnuji procesu výcviku, chcete-li výchovy či socializace, psa. Může se jednak jak o výcvik odborný pod dohledem kynologů, tak o výcvik běžný domácí rodinný, ve kterém regulujeme psí štěkání, napomínáme své psy, aby neštěkali na pošťáka, na sousedovu kočku (viď, Enar?), a naopak je nabádáme, aby štěkali na případného zloděje a jiného narušitele domácího klidu.Učíme psy štěkat na jeden povel a někteří psi podstupují speciální výcvik, ve kterém je jejich štěkání signálem k nalezení drog nebo k označení pachatele nějakého zločinu.

61.
Odborníci i laici mají představu o významu konkrétního štěkání, mohou se dohadovat (a v rodinách, kde žijí psi, to není nic neobvyklého) o tom, co znamenalo právě toto štěkání, kolik druhů štěkání pes umí udělat a člověk umí rozpoznat. V domácích přích o význam štěkání se výrazně uplatňují zmiňované typy vědění - pseudopes a etnopes. Pro další zkoumání by bylo přínosné analyzovat nahrávky podobných rodinných konverzací. Bohužel (zatím) jimi nedisponuji.

62.
Sociální a kulturní tvorbu štěkání dokládají i odlišné jazykové přepisy (haf haf, waw waw apod.).

Jak si ne/rozumíme

63.
Ve druhé části své analýzy interpretuji dva biografické úryvky.[8] Pokračuji ve zkoumání metaforické kategorizace, narativních a rétorických prostředků, prostřednictvím kterých hodnotíme kompetence a práva, pozice a role aktérů. Důraz kladu stejně jako v předcházejících kapitolách na to, že hodnocení druhého je současně a především sebeprezentací.

64.
Mezidruhová komunikace mezi psy a lidmi není obvyklým předmětem zájmu přírodních nebo sociálních věd. Zabývá se jí kynologie, ta však není akademickou disciplínou. Četnější jsou práce psychologické nebo texty z oboru sociální práce. Tyto texty většinou vyzdvihují blahodárný přínos komunikace se psy v terapiích, rekonvalescencích, ale i v běžném životě v rodinách. Tomuto přístupu se blíží práce Cliftona P. Flynna (2000), který popisoval roli domácích zvířat (psů a koček) v rodinách, ve kterých dochází k domácímu násilí. Flynnovu práci můžeme označit již za sociologickou, protože se dotýká širších sociálních fenoménů a nesoustřeďuje se pouze na psychologické aspekty vztahu s domácími mazlíčky.

65.
Clinton R. Sanders (1993) se vydal ještě jiným směrem, a když použiji své vlastní pojmy, tak bych řekla, že ukázal, jak spolu prakticky existují dva typy vědění - pseudopes a etnopes. Předvedl, jak i přes některá omezení pseudopsa konstruujeme psy jako duchaplné, rozumné, individuální a emocionálně reciproční partnery, kteří jsou zapojeni do ritualizovaných praktik domácností a jsou autentickými členy rodiny. Pozornost autor věnoval metaforickým kategorizacím - jakoby lidským charakteristikám, které opravňují psy k účasti na rodinných rituálech. Na rozdíl od Sanderse se domnívám, že to, že psům připisujeme rozumnost, emoční reciprocitu, individualitu atd., není příčinou, ale důsledkem jejich zapojení do každodenních rituálů a rutin. Jakoby lidské charakteristiky pozici psa "jen" zpětně legitimizují.

66.
Oba autoři (Flynn 2000; Sanders 1993) se zajímali o hodnocení komunikačních kompetencí a zapojení psů do rodinného každodenního života. Upozornili na způsoby, kterými se vytvářejí intimní sociální vztahy a důvěra, nezdůraznili však, nakolik jsou taková hodnocení sebeprezentací. Vybrala jsem dva úryvky, ve kterých autorky A a B (Alice a Běla) hodnotí kompetence psů a lidí. Sebeprezentace je na těchto úryvcích, jak uvidíme, zřetelná. Zaměřuji se na interpretaci jednotlivých vybraných úryvků, ne na jejich komparaci.

Jak to vidí ne-páníček

67.
Následuje první část prvního úryvku.

Díky již dvěma bezdůvodným napadením jsem si stačila v mém ještě celkem krátkém 21letém životě vybudovat opravdu parádní fobii se všemi svými doprovodnými symptomy. Doslova umírám za živa nebo mě aspoň začne polévat studený pot, když se na mě v parku bez vodítka řítí "hodný pejsek, který nekouše" a opravdu zvažuji, jestli do obchodu, před kterým pobíhá bezprizorný vlčák čekající na svého páníčka, skutečně potřebuji jít. Asi je to nesmysl, chtít po psovi racionální uvažování, ale dodnes nemohu pochopit a zároveň marně hledám důvod, proč jsem se zrovna já psovi "nelíbila". Psi mě prostě nadosmrti zklamali. (Alice)

68.
Alice hodnotí jistý konflikt a v návaznosti na něj konstruuje kompetence aktérů - psů a lidí. Autorka přesvědčuje čtenáře o tom, kteří aktéři jsou racionální a kteří nejsou. Psí aktéři jsou následující: dva konkrétní psi, kteří Alici napadli, a pes jako sociální kategorie. Mezi lidské aktéry řadím: Alici samotnou jako postavu i jako vypravěče (je tou, které se vyprávěné napadení přihodilo, která nám jej zároveň zprostředkovává a hodnotí i svou perspektivu), páníčka, pejskaře a čtenáře, ke kterému se Alice v textu obrací.

69.
První věc, kterou zmíním, je konstrukce kauzality a kontinuity. Kontinuitu a kauzalitu vytváříme způsobem a obsahem našeho vyprávění. Můžeme to říci i obráceně, že kauzalita a kontinuita drží vyprávění pohromadě a činí jej srozumitelným a důvěryhodným.

70.
Alice se prezentuje a identifikuje jako racionální aktér i prostřednictvím toho, jak vypráví. Vypráví správně, protože naplňuje kulturní normy, jak vyprávět. Předvedla a spojila události minulé, současné, přítomné a budoucí. Významnou událostí v minulosti je napadení, v současnosti se odehrává marné hledání důvodů napadení (dodnes), v přítomnosti[9] probíhá hodnocení minulé perspektivy (asi je to nesmysl) a do budoucna směřuje zklamání ze psů (nadosmrti).

71.
Alice nám zprostředkovává napadení, fobii a zklamání, které spolu prostřednictvím vyprávění kauzálně souvisejí. Takto vytvořená kauzalita založená na osobním svědectví (to je důvěryhodnější než jedna paní povídala) umožňuje provést zásadní krok v hodnocení druhých - zobecnění. Hodnocení dvou psů se může stát podkladem pro hodnocení všech psů.

72.
Podívejme se nyní podrobněji na to, co a jak Alice hodnotí. Úryvek začíná silně hodnotícím spojením - bezdůvodné napadení. Alice zdůrazňuje, že se odehrála již dvě takováto napadení. Hodnotí je jako bezdůvodná a ukazuje tak, že umí rozlišit, co je důvodné (racionální) jednání a co není. Alice se prezentuje jako racionální aktér vymezením se proti neracionálním psům.

73.
Vztah racionálního aktéra (Alice) k neracionálním (psům) pojmenovává jako fobii a zklamání. V opačném směru (ve vztahu psů k Alici) jde o "nelíbení se". Uvozovky, které jsou zde použity, svědčí o nejistotě, zda je možno tento vztah takto pojmenovat. Může se (pseudo)psům nějaký člověk nelíbit? Uvozovky nás informují o tom, že jde o metaforickou kategorizaci, přirovnání a že psy nepovažuje Alice v tomto kontextu za rovnocenné plně kompetentní aktéry. Stejně tak Jingle a Bruno nebyli novomanželé, ale "novomanželé".

74.
O poznání složitější je hodnocení - asi je to nesmysl, chtít po psovi racionální uvažování. Co to znamená? Co je asi nesmyslné? Psí jednání? Ne. Jako nesmyslné hodnotí Alice své očekávání, že by pes mohl být racionální aktér. Hodnotí své očekávání a současně se obrací ke čtenáři a ptá se, zda je opravdu nesmyslné (neracionální) očekávat racionální jednání od psa. Je to forma otázky a navázání kontaktu se čtenářem. Argumentaci čtu tak, že Alice nejenže očekávala racionální jednání od psa (proto ji mohli psi nadosmrti zklamat), ale dodnes a marně se snaží najít (racionální) důvod konkrétního psího jednání (proto může být napadení bezdůvodné). Zdá se, že dělá něco, co hodnotí asi nesmyslné. Zkusme si však položit otázku, zda taková argumentace nemá ještě i jiný účinek. Myslím, že i tímto způsobem graduje své zklamání. Představuje se jako důvěřivé mladé nevinné stvoření ("v mém ještě celkem krátkém 21-letém životě"), které, ač nerado, bylo a je psy z/klamáno.

75.
Při sledování sebeprezentace Alice si všimněme i důležitého vymezování se vůči nezodpovědným pejskařům, kteří nedostatečně zabezpečují psa (kategorie - "bezprizorný vlčák"). Alice reprodukuje (morální) nárok, že pes má mít vždy garanta, že má být pod dohledem. Současně s tímto požadavkem dokázala Alice ztvárnit a zpřítomnit odlišné perspektivy, kterou mohou na danou záležitost mít páníčkové (pejskaři) a ne-páníčkové. "Hodný pejsek, který nekouše" je (proto)typický výrok pejskařů, kteří ujišťují ostatní o bezpečnosti psa, za kterého jsou odpovědni. Alice tento výrok ironizuje. Ironie je postavena na nadsázce a obrácení explicitně uvedených významů. Ironie pobaví a udělá argumentaci účinnější.

76.
Druhým příkladem ironie je lékařská sebediagnóza ("opravdu parádní fobie se všemi doprovodnými symptomy"), která je i přes svou závažnost úsměvná, a tedy i proto účinná. Ironie bývá spojena s extremizaci. Tu Alice hojně využívá (umírá za živa ad.). Dalším prostředkem vylepšení argumentace a účinnějšího hodnocení je formální rétorické zdůraznění (již, ještě, celkem, opravdu, všemi, zároveň, zrovna, prostě).

77.
Alice nám představila své pravidlo - psi nadosmrti zklamali. Ve druhé části úryvku uvidíme, že přeci jenom existuje výjimka z tohoto pravidla.

Ale abych byla spravedlivá, musím uznat, že ne všichni. Výjimkou jsou psi mých kamarádů a známých, ke kterým jsem si získala důvěru a u kterých jsem došla k tomu, že se s nimi dá "rozumně komunikovat" (můžeme-li takto pojmenovat lidsko-psí vztah). (Alice)

78.
Více než to, jak si nerozumíme se psy, mě zajímá, jak si s nimi rozumíme. Proto mi druhá část úryvku, která začíná odkazem na spravedlnost, hraje do karet.Vůči komu chce být Alice spravedlivá? Vůči sobě, čtenáři, psům? Myslím, že jde především o reflexivní proces hodnocení samotného vyprávění. Vyprávění má být spravedlivé a jeho účinek vyvážený. A protože Alice jedná/vypráví podle morálních zásad - spravedlivě, posiluje důvěryhodnost svou i důvěryhodnost celého vyprávění.

79.
Podívejme se však na klíčový obrat vztahu Alice ke psům. Psy zařazuje do dvou skupin. První jsou psi nedůvěryhodní, neracionální, kteří jednají bezdůvodně. Od nich však odlišuje psy kamarádské. Lépe řečeno psy kamarádů, protože pes přebírá status svého člověka. Těmto psům je možno věřit. Důvěru Alice představuje jako zisk a odměnu nějaké cesty. K jejímu získání je potřeba překonat určitou vzdálenost (dojít k tomu) a vytvořit blízkost. A Alice cestu od nedůvěry k důvěře (chce se mi říci hrdinsky) překonala.

80.
Domnívám se, že důvěra je založena na úspěšném předvídání toho, jak se druhý zachová. Důvěru lze zradit, zklamat, jak jsme viděli v první části úryvku. Přestože jsou někteří psi pro Alici důvěryhodní, v následné řečnické otázce zvažuje, zda je možné pojmenovat komunikaci lidí a psů jako rozumnou a zda by neměla zůstat u fobie a "nelíbení se". Podle mé hypotézy je to proto, že psi (ani ti kamarádští) nejsou pro ni domácí, nežije s nimi v každodenních rituálech a nevypráví o nich domácí příběhy. Psi jsou pro ni cizinci.[10] O to cennější je kladné hodnocení kamarádských psů. Ale i ti jsou spíše jen reprezentanty sociální kategorie (psi kamarádů) než individualizovanými aktéry s vlastní tváří. Perspektiva Alice je nepejskařská.

Jak to vidí páníček

81.
Druhým úryvkem se přeneseme na opačnou stranu - do světa pejskařů a jejich psů. Autorka druhého úryvku Běla hodnotí komunikační možnosti a vztah lidí a psů:

Výchova psa je docela jednoduchá, výsledkem je dokonale vycvičený páníček, který předvídá všechna jeho hnutí mysli a těla. Jediný pohled, a ví, že chce čerstvou tekoucí (a odtočenou) vodu ze sprchy, jediné psí zaváhání a ví, že je proud moc silný a moc to bublá. (Běla)

82.
První věc, která nás pravděpodobně zaujme, je obrácení rolí, podobně jako u článků o psí svatbě a štěkání Jeremyho. Také Běla si pohrává s očekáváním čtenáře, snaží se ho překvapit, zaujmout a pobavit. Pozornost věnuje výchově a kompetencím člověka, i když naznačeným tématem je výchova psa, protože adjektivum vycvičený je (proto)typicky vázané na kategorii psa.

83.
V Bělině vysvětlení neplatí rčení laického pseudopsa, že pes je nejlepší přítel člověka, ale člověk-páníček je nejlepší přítel psa. Explicitně pojmenovává kompetenci člověka-páníčka, kterou je předvídání. I na něm je, jak jsem již řekli, založena důvěra v druhého. A zde jde především o důvěru, kterou má pes ve svého člověka-páníčka. Jestliže Alice rozdělila psy na ty, se kterými ne/lze rozumně komunikovat, pak by, myslím, Běla spíše rozlišila lidi na ty, se kterými ne/mohou rozumně komunikovat psi.

84.
Použití páníčka má ve druhém úryvku jiný význam a účinek než u Alice. Vycvičený předvídající páníček je vtipným laskavým auto-stereotypem (parodována je vlastní skupina). Naproti tomu páníček, který nechal čekat bezprizorného vlčáka, je sice vtipným, ale spíše ironicky obranným prostředkem hodnocení jiné skupiny.

85.
Stejně jako Alice uvádí Běla ve své argumentaci příklad. A i když píše obecně o komunikaci psa a člověka-páníčka, lze nejen z předcházejících částí biografie, které čtenář nemá k dispozici, usoudit, že jde o zobecnění zkušenosti s jejím vlastním psem. Detailní popis drobných epizod společného soužití navíc dodává jejímu vysvětlení důvěryhodnost.

86.
Interpretace významu psího jednání (a tím pádem i štěkání) je u Běly zakotvena v rutinních aktivitách každodenních interakcí, v souhře a společném dělání. Pes žije ve stejném světě jako páníček. Rozpoznání jediného zaváhání psa to dosvědčuje. Zaváhání je vybočení z obvyklého, něco je jinak než má být.[11] Tento přístup je vlastní pejskařské perspektivě.

Jádro pudla

Jsem psem Jeho Výsosti v Iverness, povězte mi, pane, čí vy jste pes. (Alexander Pope; cit. podle Sax 2003: 92)

87.
Při hodnocení psů, při setkávání se psy se potýkáme s dvojím typem vědění - s tím, co víme o psech obecně a s tím, co víme o konkrétním psu. Pes může být jak pouhým zástupcem jedné sociální kategorie, tak může být bytostí s vlastní individuální tváří. Jedna podoba laického pseudopsa praví, že zvíře je němá tvář. A pes je jedním ze zvířat, i když nosí policejní uniformy a chodí do zoo jako návštěvník. Jazyková nekompetence (pes je němý) je jedním z hlavních distinktivních rysů, na kterých stavíme svůj status člověka. Reflexivita a kompetence k morální volbě jsou devizami lidského rodu. Alespoň se to tvrdívá. A co si máme potom počít se psem, do jehož tváře se třeba denodenně díváme, rozumíme jeho štěkání a víme, že on rozumí nám? Popisujeme-li nebo vysvětlujeme-li možnosti komunikace a komunikační kompetence psů a lidí, musíme se vyrovnat s konvenčními pravidly pseudopsa i formálními lingvistickými a narativními normami vyprávění. Jak o nich tedy máme mluvit, když oni nemluví?

88.
Kolegyně mi vyprávěla, jak musí se svou kočkou mluvit francouzsky, aby kočka francouzštinu nezapomněla (naučila se ji s babičkou Francouzkou). Dříve než se podivíte nad francouzsky mluvící kočkou, musím uvést, že kolegyně úsměvnou formou rekonstruovala nekompetence zvířat (pseudopsa): zvířata nejsou bilingvní, protože nejsou ani monolingvní. Humornou formou píše i Běla. Alice je více ironická. Smích uvolňuje od zavedených hierarchií. Je to však jen dočasné uvolnění (viz Bachtin 1977), vzpomeňme na pedagogovo haf a můj smích, na Jeremyho štěkání a psí svatbu.

89.
Hry, karnevalové převleky a překvapení jsou výhodnou formou pro vyprávění o zvířatech, v našem případě o psech. Prostředkem často bývají ne-vhodně použité modely metaforické kategorizace jakoby lidský a jakoby psí. Nejedná se jen o prostředek ozvláštnění, ale také o výraz naší nejistoty - jak to, že jim vlastně někdy rozumíme, a opravdu se od nich tolik lišíme? Je to hra s hierarchiemi - kdo je mocný či mocnější, kdo mluví a kdo štěká. Obrácení očekávaných rolí, převléknutí kabátů je účinným prostředkem, jak upozornit na jiný výklad vztahů. Obrácení očekávaných rolí nemusí být vždy prostředkem k vytvoření humorné situace, ale opět dovoluje velmi účinně charakterizovat význam vztahů. Dokladem budiž následující citát:

Kurt Franz, velitel vyhlazovacího tábora Treblinka, nařizoval svému psu, aby napadl vězně slovy: Člověče, pokousej toho psa. (Sax 2003: 24)

90.
I na tomto citátu vidíme, jak pes slouží jako prostředník hodnocení lidí. Většinou jde o negativní, ponižující přirovnání člověka ke psu. Pes nám na druhou stranu umožňuje uchovat si tvář člověka i ve chvílích, kdy nám ostatní lidé status člověka nepřiznávají.

Emanuel Lévinas, nucený pracovat v ukrutných podmínkách jako francouzský válečný zajatec, popisuje, jak přátelství se zatoulaným psem pomáhalo vězňům uchovat si lidské rysy. Vězni pojmenovali psa Bobby. (Sax 2003: 138)

91.
Podle Lévinase byl Bobby jediný, který nepochyboval, že vězni jsou lidé. Podle mě je však důležitější, že Lévinas nepochyboval, že pes vidí, že jsou lidé. Vytvořením vhodného obrazu druhého se sami dokážeme prezentovat jako morální a/nebo racionální aktéři.

92.
Ne každý obraz druhého (a zároveň obraz vlastní), který se snažíme představit, se setká u obecenstva s pochopením. Na místech střetů, na místech, kde to takzvaně skřípe, kde je nějaký aspekt kuriózní nebo směšný, tam dochází k rekonstrukci kompetencí a práv, pozic a rolí aktérů. Několikrát jsem v tomto článku položila otázku: Co to bylo za štěkání? Snažila jsem se ukázat, že v procesu konstrukce významu může jít o slovíčka, tedy o vhodnou či správnou kategorizaci jednání/chování, že jde o obeznámenost s kontextem, kulisami a diváky a že se hraje o udržení výsad a ohraničování práv.

93.
Metafory umožňují psům, aby se stali aktéry v lidské společnosti, uplatňují se při vymezování jejich rolí a s tím spojených práv (i povinností), a zároveň dovolují o těchto i lidských právech, výsadách a kompetencích pochybovat.

94.
Mají policejní psi právo na nerušený projev? Mají lidé právo na štěkání? Jsou lidé schopni pouze metaforického štěkání? Je opravdové štěkání výsadou psů? Mají psi právo na samostatnou autonomní existenci nebo potřebují ke svému působení v lidské společnosti své garanty, kteří na ně dohlížejí? Jsou psi racionální a dá se s nimi rozumně komunikovat?

95.
Odpovědi na uvedené otázky se lišily i podle příslušnosti aktérů k různým týmům. Poznali jsme odlišné perspektivy pejskařů a nepejskařů a potkali jsme se i s představami, co by měl či mohl "správný" pejskař dělat.

96.
Může vystrojit svatbu psům? Může nechat pobíhat volně svého psa? Může proměnit svého psa v rozumnou bytost? Může předvídat psí jednání?

97.
Nešlo mi o to, abych dokázala v závěru analýzy na tyto otázky odpovědět, ale chtěla jsem ukázat, že jsou to právě ona místa střetu (netvrdím, že bychom nemohli nalézt i jiná) a chtěla jsem ukázat prostředky a způsoby, kterými se jednotliví aktéři či vypravěči vypořádali se svou odpovědí na uvedené otázky.

98.
Upozornila jsem na dva typy vědění pseudopsa a etnopsa, které se potkávají v procesu konstrukce významu a hodnocení, dále na kategorizaci a metafory, které vymezují postavení aktérů, na extremizaci, zesměšnění a ironii, které účinně přesvědčují čtenáře o vytvářeném obrazu druhých aktérů a v neposlední řadě na hru a převlékání obvyklých kostýmů jako nedílnou součást reprodukce ne-rovností, odlišných kompetencí a práv, pozic a rolí aktérů.

(Úvod do) diskuze

99.
Dovolte mi učinit ještě několik závěrečných poznámek. Zabýváme se zde celou dobu kompetencemi a právy, pozicemi a rolemi, nespecifikovala jsem však nikde, jak jednotlivým pojmům rozumím a jak je odlišuji.

100.
Přiznávám, že toto odlišení je někdy těžké a proto jsem tuto poznámku zařadila na závěr textu do diskuse. Pozice je pojem, který odkazuje na existenci nějakých struktur (systémů vztahů) a umístění aktéra v tomto systému. Pozice je místo, kde (odkud) aktér jedná a kam se svým jednáním umísťuje. Role je způsob, jakým aktér jedná, a tento pojem bere v úvahu především normativní stránku jednání. Kompetence jsou (sociálně uznané) předpoklady k vykonávání nějaké role a k zaujetí určité (sociální) pozice. Práva jsou výsadami, které specifikují pravidla výkonu role (spolu s povinnostmi), jsou odměnou za správné kompetence a nárokem nějaké pozice.

101.
Možná bychom našli i jiný a lepší způsob výkladu těchto pojmů a možná by bylo možné zastřešit čtveřici pojmů jedním pojmem s jasným vymezením. To je otázka a námět do diskuse. A mám ještě další otázky, také se týkají kompetencí a práv, pozic a rolí. Tentokrát ale mých vlastních.

102.
Je má interpretace a způsob výkladu přijatelný vzhledem k tradicím oboru (sociologie)? Neporušuji pravidla výkonu role socioložky tím, že píšu i o psech? Mám na to právo? Nedovolila jsem si vzhledem ke své pozici (stále ještě studentské) příliš?

103.
Je má interpretace a způsob výkladu přijatelný vzhledem k datům, které jsem čtenáři představila? Je má argumentace přesvědčivá? Zhostila jsem se úkolu kompetentně?

104.
Budu se těšit na odpovědi a reakce od vás (zajisté kompetentních) čtenářů.

105.
Haf.