Polořízená revoluce

Sociálně ekologické rozhovory s aktéry dění v ČT a kolem ČT na přelomu tisíciletí

Bohuslav Blažek

---

---



1.
Cyklus polořízených rozhovorů s aktéry dění v ČT a kolem ČT byl natočen pro „zavěšení“ na nezávislém Internetu. Integrální součástí tohoto sociálně-ekologického výzkumného projektu je i následující text, který je vlastně něčím jako předběžnou výzkumnou zprávou. Výzkum totiž bude, doufejme, pokračovat, až se podaří získat prostředky na zpracování „příčné“ analýzy shromážděných výpovědí.

Dění v ČT a kolem ČT

2.
Prvním podnětem, který ve mně vyvolal dojem, že začíná cosi, co bude mít povahu nezadržitelné laviny (nemám ambici historikovu určit rozhodující okamžik, pouze konstatuji, kdy na mě dýchly dějiny), nebyl zrod iniciativy „Česká televize – věc veřejná“ ani odvolání ředitele ČT Chmelíčka, ale až předvánoční vystoupení členů Rady České televize Miloše Rejchrta a Jany Dědečkové v pořadu „21“ na ČT2. Padla zde nebývale silná slova ze strany muže tak vyrovnaného a dalo by se říci ušlechtilého, jako je Rejchrt, a to do tváře ženy, která se tím nedala vyvést z míry a místo aby se ohrazovala nebo odpovídala stejnou mincí, argumentovala.

3.
V tomto mém popisu událostí asi mnohým chybí „fakta“ – například že Rejchrt demonstrativně odstoupil po rychlé volbě nového ředitele ČT Hodače a že Dědečková a poté ani celá Rada přes Rejchrtovu – a pak z více stran opakovanou – výzvu neodstoupili. Tyto jevy byly tématem většiny mediálních sdělení i konverzace mezi diváky. Veden zásadou kanadského mediálního teortika Marshalla McLuhana, že samo médium je sdělením (Medium is the message), naučil jsem se vnímat spíše to, kdy se začíná obvyklá role média měnit, a hledat, co se touto změnou de facto– mnohdy nevědomě – sděluje. Ty největší změny v tomto okamžiku nastaly jednak „uvnitř“ televize, jednak „okolo“ ní:

• emoce ve zpravodajském pořadu překryly racionální sdělování;
• apel na přítomné i nepřítomné, aby se zrušil orgán, který aktér právě z vlastní vůle opustil, znamenal vlastně pokus prostřednictvím média dosáhnout jistého politického zvratu;
• muž veřejně atakoval ženu, takže porušil obecně platné pravidlo chování, a za toto své vybočení nebyl moderátorem napomenut;
• jejich zápasu byla věnována velká plocha;
• kamera v některých záběrech sledovala mužovo rozrušení, jak se chystal ke slovnímu výpadu, čímž přenos ještě dramatizovala;
• v průběhu tohoto trialogu vznikla atmosféra vybočující ze spíše uspávajících pseudorozhovorů obvyklých v tomto pořadu a z mluvení o realitě se stalo jednání, tedy nová realita – signalizovala se tu tedy změna v komunikačním stylu televize.

4.
Když se nyní zamýšlím nad tímto vydáním pořadu „21“ na pozadí dalších týdnů, musím konstatovat několik obecnějších jevů, které samozřejmě nebyly tímto pořadem způsobeny, ale nanejvýš spolupodmíněny:

• diváci se rozdělili do dvou ostře polarizovaných skupin:

1) ti, co byli pro „vzbouřence“, vítali dění, které tato změna stylu vyvolala ve veřejném životě, ale o ní samé alespoň zpočátku příliš nepřemýšleli – převažovala u nich akce nad reflexí;

2) naopak ti, kdo byli proti nebo jen nebyli pro, náhle začali být výrazně vnímavější vůči takovýmto posunům ve stylu, přičemž někteří ještě více než samo dění odmítali právě tuto změnu stylu – reflexe u nich tedy převažovala nad akcí;

• mezi „vzbouřenou“ částí televize a se „vzpourou“ sympatizujícími diváky vzniklo jiné spojení než obvykle, neboť diváci ze skupiny 1 a později i ze skupiny 2 pocítili potřebu reagovat na podněty z televize i jinak než jen „divácky“.

5.
V neuvěřitelně krátké době se všechny tyto rysy staly součástí nové struktury jak vysílání, tak komunikace veřejnosti a televize, a přibývaly další jim podobné, které na ně navazovaly a stupňovaly je. Z televize převážně nudné a monologické se stala televize dramatická, která vyvolávala určitý omezený druh dialogu s veřejností.

6.
Tato změna měla charakter strukturního zlomu. Začal jiný čas, ve kterém platila jiná pravidla hry, především „vypnutí“ pracovních subordinací a některých společenských konvencí. Exaltovanost stoupenců „vzpoury“ nabývala povahy jakéhosi lidového svátku. Dění se proplétalo několika rovinami zároveň – mediální (vstup většiny ostatních médií do hry), občanskou (divácké dopisy a telefonáty, protestní shromáždění), partajně politickou (vystoupení politiků, parlamentní hádky), ekonomickou (zveřejňování nákladů, honorářů), zčásti i kriminální (ochranky, podané obžaloby, volání po forenzním auditu) – a přece šlo ještě o něco víc, o jev hlubinný, řekněme kulturně antropologický.

7.
Nejednalo se tedy o kuriozitu, o bouři ve sklenici vody na stolku moderátorově, ale o významnou zkušenost ne sice celospolečenskou, ale zasahující velmi široké vrstvy. Šlo o dění mimořádně nečitelné, pro které nebyla k dispozici jediná pro všechny přijatelná interpretace, neboť – podobně jako tváří v tvář skvrně v Rorschachově testu – se tu spustily mechanismy projekce, kdy každý do tohoto nečitelna promítal své vnitřní obsahy a (takřka) každý přitom tuto svou interpretaci považoval za vidění věcí, tak jak jsou.

8.
Věnovat se nestrannému zkoumání tohoto jevu slibovalo proto přinést značně hlubší vhled do sociální dynamiky, než jaký nám co chvíli skýtají demoskopická šetření.

Východiska projektu

9.
Od svého přítele Jana Gogoly, dramaturga ČT, jsem 4. ledna 2001 dostal e-mail, ve kterém formuloval své stanovisko k dění. Toho dne jsem poslal e-mail svému někdejšímu spolužákovi z FAMU, kameramanovi Antonínu Lhotskému, který žije v Kanadě a vyučuje tam na univerzitě film, že jsem konečně našel téma pro náš déle chystaný společný projekt – “The anatomy of a medial revolution“ – a aby určitě co nejdřív tak na dva týdny přijel. Požádal jsem Gogolu o souhlas a jeho e-mail rozeslal svému okruhu. Stejně jsem naložil s podobně laděným e-mailem z 5. ledna od svého spolužáka z FAMU Rudolfa Růžičky, také dramaturga ČT. Gogola i Růžička měli odvahu připojit se k jistému patosu „vzbouřenců“ a některým jejich požadavkům, a zároveň odmítnout některé jejich postupy. Jejich postoje otevřely další dimenzi – za postoji „pro“ a „proti“ skrytou, hlubší rovinu kritické reflexe, ke které je možné a velmi potřené se co nejdříve dostat (ne tedy pouhý vnějškový kompromis protichůdných stanovisek). Takové hlasy se brzo začaly ozývat zvenčí (sám jsem k nim měl nejblíže), ale uvnitř „dobyté Bastily“ měly daleko vyšší hodnotu.

10.
Uvádím všechny tyto personálie, protože důvěra a osobní zkušenost se v této nepřehledné a nové situaci jevily jako jediné vodítko. Tento projekt nebylo možné realizovat v neosobně sestaveném týmu.

11.
Naše vstupní představa byla, že půjde o hodinový dokumentární film, který bude zavěšen na nezávislém Internetu (od počátku jsem měl na mysli Rádio Jelení: Centrum pro současné umění v Praze, «http://www.radiojeleni.cz») a poté případně nabídnut nejspíše nějaké zahraniční televizi. Měly se v něm prolínat dvě roviny: rozhovory s aktéry všech stran zúčastněných v konfliktu a mediologické analýzy mediálních produktů všech hlavních stran. Uvažovalo se o hledání objednavatele nebo sponzorů.

12.
Představa se konkretizovala jednak vývojem dění, jednak technickými a organizačními podmínkami, jednak postupným promýšlením metodologie. Protože jsem – ač často médii dotazovaný „mediolog“ – veřejně nevystoupil ani „pro“ žádnou ze stran ani „proti“ ní, měl jsem šanci využít tohoto „nezávislého“ postavení a získat souhlas s rozhovory od všech stran. Antonín Lhotský nejenom že už 5. ledna odpověděl na mou výzvu kladně, ale rovnou navrhl, abychom projekt zrealizovali sami, a to díky tomu, že přijede se svou digitální kamerou.

13.
Když jsme s ní začali pracovat, bylo hned zřejmé, že s lehkou brašničkou nepotřebujeme jezdit autem a že se díky technické sofistikovanosti kamery obejdeme bez osvětlovače a zvukaře. O nedělích 14. a 21. ledna jsme doma se ženou, psycholožkou Jiřinou Olmrovou, aplikovali metodu, kterou jsme kdysi vyvinuli, brainwriting. Spočívá v tom, že se tvořivost účastníků uvolňuje tím, jak píší na lístky vždy po jednom nápadu, kladou je do banku, tím při ztrátě tempa začnou listovat a nakonec získanou hromádku utřídí.

14.
Měli jsme nakonec na stole 86 otázek. Při jejich třídění začalo být zjevné, že z nich musíme vyloučit všechny ty, které se věnují rekonstruování událostí, vzájemné konfrontaci aktérů a hledání viníků. Místo dokumentárního filmu vznikne dokumentace složená z dlouhé řady rozhovorů. Místo publicistiky – byť nestranné – půjde o sociálně ekologický výzkum. Ten by měl otevřít rovinu, ve které budou mít diváci možnost vidět a slyšet jednotlivé aktéry, jak hovoří o vývoji svých vztahů k různým médiím, co se změnilo v jejich komunikační situaci doma i v práci a jaké rozdíly cítí mezi spíše pasivními médii v čele s televizí a interaktivními médií, Internetem počínaje. Délka kolem půlhodiny a uvolněná atmosféra daná otázkami z každodenního života dají jak možnost interviewovaným projevit svou autenticitu a odbornou kompetenci, tak divákům tyto jejich vlastnosti posoudit. Srovnávání odpovědí na podobné otázky umožní, aby každý divák dospěl ke svému zobecnění sám.

15.
Maličká tichá kamera a nepřítomnost početného a přitom mnohdy vůči tématu lhostejného štábu napomohou tomu, že se interviewovaní snáze otevřou a přestanou vystupovat jako v televizní show. Rezignace na produkčního a šoféra a rozhodnutí projekt realizovat, i když se jej nepodaří prodat, nám otevíraly možnost zažít nezávislost takové radikality, jaká televizním „vzbouřencům“ ani nepřišla na mysl, protože si ji vymezovali ve vztahu k institucím (ČT, Radě, politickým stranám…). Na ideu paralelních mediologických analýz jsme brzo rezignovali – vyžadovaly by si odlišného stylu práce, který by naopak jistou závislost nutně vyvolal (získání podkladů, nutnost vybavení pro střih, získání souhlasu…).

Průběh

16.
Natáčet jsme začali v pondělí 22. ledna, během pěti dnů vzniklo prvních 10 rozhovorů, po dvoudenní víkendové pauze jsme od pondělí do pátku 2. února dotočili zbylých sedm rozhovorů a vstupní preambuli. Den nato odletěl Antonín Lhotský do Toronta.

17.
Část dotazovaných jsem osobně znal a měl u nich jistý kredit. Ti nám někdy pomohli dostat se k dalším. K udělení souhlasu napomohl také opakovaně vyjadřovaný dobrý pocit z rozhovoru, na jehož základě interviewovaný oslovil další osobnost (Rychlík nás doporučil ze všech nejvíc váhajícímu Komersovi, Knížák Dostálovi, od Dekoje jsme získali číslo mobilního telefonu Bobošíkové a od ní číslo na novináře, který nám dal spojení na Dědečkovou). Dodejme, že čtyři potenciální aktéři (Bělohradský, Čulík, Hodač a Pithart) byli v době, kdy jsme se na ně obrátili, v zahraničí, od dalších pěti se nám dostalo různě projeveného odmítnutí.

18.
Svou roli nepochybně hrálo pořadí rozhovorů. Užili jsme metody polořízeného rozhovoru, jejíž podstata je v tom, že určité otázky se opakují u každého, nicméně jejich výběr z širšího seznamu i pořadí otázek jsou do značné míry určeny přirozeným průběhem dialogu, ve kterém je možno doplňovat další otázky vyplývající ze situace. Zásobník otázek, se kterým jsem vstupoval do prvního rozhovoru s Janem Gogolou, čítal 33 položek. Velice brzo začalo být zřejmé, že některé z nich nikdy nepoložím. Otázka na závěr prvního rozhovoru, zda jej, pokud v něm nebudeme stříhat, interviewovaný autorizuje pro zavěšení na Internet, vznikla jako nápad během tohoto rozhovoru. Náhle však bylo jasné: rozhodnutí nestříhat není jen “trik“, kterým vyloudíme autorizaci, ale zásadní model komunikace (ve druhém rozhovoru s Fedorem Gálem to již bylo plánováno, ale ještě se to nezaběhlo, takže zde tato zazávěrečná formule vypadla).

19.
Jeden za druhým vystupovali interviewovaní z „obou stran barikády“ spontánně proti mediální manipulaci, a to především formou střihu. To nás posilovalo v našem rozhodnutí zřeknout se tohoto filmového prostředku. Další posilou nám byla zvolená forma prezentace výsledku na Internetu, který nám umožnil neuposlechnout televizní konvenci a nejenom nestříhat, ale tím zároveň způsobit, že:

• délka jednotlivých rozhovorů v cyklu bude variabilní;
• vzniknou podobné podmínky pro dotazujícího se a dotazovaného – a ne že si dotazující své otázky posléze dotočí, sestříhá, podle odpovědi „doladí“ a jinak uhladí, aby pak rozhovor působil bezchybně;
• nebude uhlazována (ani jinak cenzurována) řeč interviewovaného, včetně jeho občasné potřeby dodatečně stáhnout to, co řekl;
• budou zaznamenány všechny další „chyby“ obou stran;
• bude respektováno individuální tempo obou partnerů, sdělení svého druhu přinesou i pauzy;
• záznam bude muset být datován;
• na Internetu si každý divák bude moci zvolit, který rozhovor kdy chce sledovat, a podle potřeby se k němu vracet.

20.
„Chyby“ byly různého druhu a ve standardním způsobu práce by mnohé z nich znamenaly nutnost dotočit prostřihy a/nebo určité pasáže přetočit – a tím samozřejmě zneklidňovat interviewované. Protože řada z nich byla značně exponovaná, někdy by takovéto zdržení bývalo znemožnilo natočení nebo použití rozhovoru. Je bohužel častou televizní praxí, že se film „profesionalizuje“ na úkor natáčeného a jeho pohody. Televize se v takových případech chová jako ten mocnější. Jinou formou křivdy bývá, že těm „mocnějším“ dotazovaným se dá možnost opravit „chyby“, „obyčejnějším“ ne. To nám přišlo neslučitelné jak s tím, že naše iniciativa byla vlastně soukromá, jednak s tím, že jsme si vážili času těch, s nimiž jsme mluvili, a v neposlední řadě i svého.

21.
Překonat tuto vnitřní zábranu a vystavit se situaci nechráněné dodatečnou cenzurou nebo jen korekturou však nebylo ani pro nás vždy snadné. Popíši dva nejvýraznější příklady, kdy se to podařilo.

22.
V průběhu natáčení s Pavlem Chalupou došla baterie. Po nasazení náhradní jsem zopakoval otázku, přiznal, co se stalo, a ohlásil, že je to první a doufejme jediný „střih“ v celém cyklu. Přitom téma střihu jako nástroje manipulace bylo jedním z významných motivů tohoto rozhovoru. Tato „náhoda“ tedy významně zahrála. Stejně tak tomu bylo, když jsem při rozhovoru s Václavem Klausem zjistil, že jsem tentokrát nepožádal kameramana o hodinky – a tak jsem si o ně řekl předsedovi parlamentu. Ten se těsně před natáčením nejvíc vzpouze době trvání interview a v průběhu rozhovoru pak ekonomii času učinil jedním z hlavních témat. (To, že je tento rozhovor ze všech nejkratší, se nestalo na nátlak interviewovaného, ale kvůli nejasnosti, kdy rozhovor vlastně začal, a z obavy, aby nedošla kazeta – toto technické „selhání“ už jsem se v té chvíli bál dopustit.)

23.
Je třeba říci, že možnost přiznat „chybu“ a na chvíli ji učinit tématem dialogu je blahodárná, protože do jisté míry ruší orientaci rozhovoru do pomyslného prostoru diváků a dává zažít účastníkům pocit, že jsou hic et nunc. Místo podřízení formulací cíli obstát tu často nastoupilo společné hledání předem neznámé pravdy (podobně to po rozhovoru výslovně formuloval Ivan Langer). Pochopili jsme, že toto je zásadní prvek našeho výrazu, který jsme stále více chápali jako metodu. Člověk na obou stranách mediálního dialogu musí být pojat jako chybující – s tím, že právě chyba může být cestou k netušenému tvořivému postřehu, proměně mezilidské atmosféry nebo záblesku humoru (takovéto pozitivní hodnocení dětských „chyb“ je známo z vývojové psychologie Jeana Piageta, média však chtějí vypadat „dospěle“).

24.
Natáčení cyklu bylo tedy procesem, který měl svou vnitřní historii. Při každé cestě tramvají, metrem, autobusem nebo jednou automobilem (mimo Prahu) jsme s kameramanem neustále reflektovali, co, jak a proč děláme a jakých významů to může nabýt zveřejněním. Při kontrolní projekci, při kopírování na formát použitelný na Internetu, stejně jako při cestě do Krkonoš byla účastna i Jiřina Olmrová, která zůstávala spoluatorkou celého konceptu a upozorňovala nás na ty rysy našeho počínání, které si neuvědomujeme. Vypadalo to, že zejména muži byli v oněch dnech strhováni do víru jen zdánlivě racionálního stranění (které v našem případě snad neproniklo do slovních formulací, nicméně prosakovalo například do intonace, volby otázek nebo do obrazové kompozice). Pocit, že své postoje máme podloženy argumenty, nám mužům dával pocit spravedlivého hněvu, a o to hůř jsme se dokázali kontrolovat.

25.
Bylo tedy pro naši práci důležité, že v tvůrčím týmu byla žena. Stejně tak tomu ale bylo s účastí žen před kamerou. Získali jsme tři – a každá z nich nás překvapila mimo jiné tím, o kolik dál došla ve svých zkušenostech s nejnovějšími médii než většina našich mužských aktérů.

26.
Druhá taková oživující polarita byla česko-kanadská. Natáčeli tu vlastně dva pedagogové z vysokých uměleckých škol obou zemí, Antonín Lhotský z univerzity York v Torontu a já z katedry divadelní antropologie DAMU a fakulty architektury ČVUT. K tomu dodejme, že naším velkým teoretickým inspirátorem byl Kanaďan Marshall McLuhan.

27.
Čechokanaďan Antonín kromě toho neustále vše komentoval porovnáváním zdejší mediální a politické situace se svými zkušenostmi ze zámoří. Tak jsme si mohli uvědomovat, co všechno pro nás samozřejmé se při pohledu zvenčí a hlavně z hlediska kontinuálně fungující zralé demokracie jeví jako podivné.

28.
Netajím, že začátek i doba trvání natáčení byly kompromisem našich pracovních kalendářů. Je nicméně možno říci, že začít o týden dříve by znamenalo, že proces v ČT byl možná ještě příliš horký a aktéři úměrně tomu rozpálení, začít později by zase hrozilo převahou vzpomínek nad aktuální angažovaností. Podobně jako při zapojení „chyb“ do hry tu šťastně zasáhla náhoda, přesněji řečeno otevřenost vůči náhodě. Úloha náhody se za takovéto obecně excitované situace stává jinou než v každodenní rutině, není čímsi rušivým, ale mění se v jakéhosi spoluhráče. Je to vlastně posun k archaické mentální struktuře, ve které se náhodné jevy čtou jako znamení.

29.
Během dvou týdnů jsme postupně hledali žánr, název i možnosti uplatnění projektu a zároveň stále více nahlíželi, že stojíme na prahu metody, kterou bychom měli pojmenovat a zformulovat její principy.

První zobecnění

Motivy pro příčnou komparativní analýzu

30.
Rozhovory byly natočeny v tomto pořadí:

• 22. ledna: Jan Gogola, režisér, dramaturg ČT, publicista;
• 23. ledna: Fedor Gál, sociolog a majitel nakladatelství; Miloš Rejchrt, evangelický farář, odstoupivší člen později odvolané Rady ČT;
• 24. ledna: Michal Caban, tanečník a choreograf; Břetislav Rychlík, nezaměstnaný; Adam Komers, vedoucí regionálního zpravodajství ČT;
• 25. ledna: Antonín Dekoj, vedoucí přenosového vozu a odborář ČT; Milan Knížák, ředitel Národní galerie;
• 26. ledna: Petr Cibulka, publicista; Jana Bobošíková, šéfredaktorka zpravodajství ČT;
• 29. ledna: Pavel Dostál, ministr kultury; Pavel Chalupa, producent;
• 30. ledna: Jana Dědečková, podnikatelka, členka odvolané Rady ČT;
• 31. ledna: Václav Klaus, předseda poslanecké sněmovny a předseda ODS;
• 1. února: Kateřina Dostálová, poslankyně za ODS, členka mediální komise poslanecké sněmovny; Rudolf Růžička, dramaturg ČT;
• 2. února: Ivan Langer, místopředseda poslanecké sněmovny a místopředseda ODS, předseda mediální komise poslanecké sněmovny.

31.
Všichni kromě Klause se v jisté části rozhovoru dotkli dění v ČT a kolem ní. Spojitost mezi interaktivními médii a participativní demokracií nejméně cítí Bobošíková, Caban, Dekoj, Klaus a Růžička – toto dělítko jde tedy napříč „pro“ a „proti“ a je to spíše otázka věku, zkušenosti a psychologického typu. Proti obvyklému očekávání všechny tři ženy, se kterými jsme hovořili, patří k těm, kdo mají nejdůvěrnější zkušenosti s Internetem z celého souboru (Bobošíková vydává internetové noviny, Dědečková si vyrábí vlastní webové stránky, Dostálová prostřednictvím stránek, jejichž tvorbu ovlivňuje, komunikuje s veřejností). Možná nebezpečí Internetu nejvíce zdůraznil člen vlády, ministr Dostál.

32.
Lze konstatovat, že určitý odstup, který se vůči událostem v ČT a kolem ČT právě v době našeho natáčení začal vytvářet, přinesl velké části aktérů vědomí, že posunů směrem k manipulaci se dopouštěly obě strany (pozoruhodné úvahy na toto téma sdělili Cibulka, Dědečková, Chalupa, Komers, Růžička nebo Rychlík).

33.
Zkušenosti se zahraničními televizemi jsou u většiny aktérů jen malé a nesystematické (výjimkou jsou Bobošíková a Langer). Převažuje pocit, že se od nich nemáme příliš čemu učit. Pokud se něco pro televizi může stát konkurenčním tlakem nebo přímo hrozbou, pak je to podle mnohých Internet a nová interaktivní média vůbec. Výjimečný je názor Bobošíkové, podle níž vzestup Internetu prospěje vzestupu televize.

34.
Televizi jako službu občanům nejvíce akcentují Dědečková a Rejchrt, což zřejmě souvisí s jejich rolí televizních radních. Možnost dát nová média do služeb občanské společnosti nejvíc zajímá Cibulku, Dědečkovou, Dostálovou, Chalupu a Komerse. O problematických vazbách mezi médii a mocí se rozhovořil Langer.

35.
Většina účastníků považovala za samozřejmou korelaci mezi demokracií a větší interaktivností média a mnozí k tomu dodali četné postřehy. Klaus tuto korelaci nepovažoval za realitu, ale za téma pro esej. Bobošíková pod interaktivností myslela především možnost nákupu přes Internet.

36.
O momentu profesionálního přesycení televizí hovořil nejvíce Komers, televizi ze svého soukromého života nejvíc vypuzuje Klaus. Někteří vyzdvihují tradičnější média (Caban výpravné velkofilmy, Dědečková knihu, Dekoj staré české filmy, Dostál televizní filmy a inscenace, Klaus rozhlas) jako určitou jim milejší a/nebo vyšší kulturní hodnotu. Velká část účastníků z televizní produkce vysoce cení dokumentární tvorby.

37.
Většinou byli účastníci schopni do velkých detailů popsat, jak vypadal jejich první televizor v rodině, kde stál, odkud se kdo v rodině na něj díval a jaký druh konverzace se přitom vedl. Mnozí popsali postupy, jakými obcházeli rodičovské zákazy. Nikomu nečinilo potíž zakreslit do schématu umístění televizoru kdysi a dnes a už vůbec ne dnešní umístění počítače. Někteří ustrnuli v diváckém typu, který se ustavil už někdy na prahu dospělosti, jiní se dodnes neustále proměňují (k nejdynamičtějším v tomto ohledu patří Bobošíková, Cibulka, Dědečková, Dostálová, Gál, Gogola a Chalupa).

38.
Vstup televizoru do domácnosti restrukturalizoval interiér bytu a způsob užívání jeho prostor všemi členy rodiny. Televizor zaujal dominantní místo v hlavní obytné místnosti, přinejmenším variantně na sebe otočil veškerý sedací nábytek. V současnosti je tato prostorová dominance oslabena tím, že v rodině bývá více televizorů a že někde si vydobyl své místo počítač na pracovním stole (pouze Knížák uvádí, že televizor má v periferní místnosti).

39.
Vůči novým médiím jsou časté pracovní koalice manželů nebo rodičů s dětmi (zejména syny) – uvedli je nejvýrazněji Bobošíková, Cibulka, Dědečková a Rejchrt. Bobošíková, Dostál, Dostálová, Klaus, Knížák a Langer se zmiňují o tom, jak zapojují do svých mediálních aktivit svůj personál.

40.
Média tedy nejsou v rodině už jen předmětem společného sledování a konverzace, ale také vzájemné pomoci a kooperace, ve které se stírají rozdíly mezi prací a hrou (zejména mezi rodiči a dětmi, u Cibulky nejsilněji mezi manželem a manželkou). V zaměstnání je neužívají jen jednotlivci sami, ale často týmy. Tento posun je do značné míry spjat s vlivem počítačů – vyvolávají nejen interakci s jedincem, ale i intersubjektivní vztahy uvnitř týmu. Zviditelňují a posilují význam sociální sítě oproti sociální skupině.

41.
Tyto první postřehy o celém souboru rozhovorů se opírají pouze o paměť. Další zpracování rozhovorů samozřejmě předpokládá, že se přepíší a poté se provede „příčná“ analýza, která ukáže, jak na stejné otázky odpovídali jednotliví aktéři. Podobně při tomto srovnání vynikne, která témata kdo nastoloval sám, případně kdo a jak vehementně která témata odmítal.

42.
Tyto první komparace (takříkajíc bez záruky) zatím nezjistily žádné zákopy vedoucí mezi zápasícími „tábory“. Nová média umožňují překvapivě bohatou individualizaci – pluralismus – přístupů. Většina interviewovaných se také brání zařazení do nějakého diváckého typu. Mediální zkušenost jednotlivých aktérů byla různě dlouhá a různě diferencovaná, někdy převážně divácká, častěji hodně autorská. Charakter určité strhující vášně nabývala u Cibulky, Dědečkové, Dostálové, Chalupy, Knížáka (u toho v mládí při pobytu v USA), Komerse a Rychlíka. Dostál, Gogola, Růžička a Rychlík mají za sebou zkušenost režijní. Mediální pedagogice se věnuje Langer a v popularizační podobě Chalupa.

Charakteristika metody

43.
Jak už bylo řečeno, během práce se nám postupně vynořovaly reflexe našeho postupu. Prvky „nouzové“ nebo „úsporné“ jsme stále více přehodnocovali jako výhody a uvědomovali jsme si, že zdaleka nejsou něčím, co by nás omezovalo a co bychom za jiných, „lepších“ podmínek chtěli opustit. Posléze tento názor vykrystalizoval do pojmu chudá televize (v návaznosti na Grotowského chudé divadlo. Tím jsme akcentovali polemiku se sklonem našich médií k fascinaci diváků, show, okázalosti, (zdánlivému i skutečnému) hýření, „přelidnění“ týmu (overmanning) a byrokratizaci instituce.

44.
Další aproximací se stal koncept minimální TV, který akcentoval výrazovou střídmost, a konečně minimální DV (digital video): zde se aktualizuje dictum, že samo médium je sdělením, neboť digitální kamera stejně dobře spolupracuje s televizí jako s Internetem, nenutí lidi chodit za ní do studií, neruší je v dialogu, nepotřebuje se obklopovat „dvorem“ plným znuděných lokajů, nevyvyšuje se nad laické diváky a je natolik user friendly, že do jisté míry ruší nezbytnost profesionálního školení.

45.
Minimal DV staví do otázky dosavadní akcent v pojetí profesionality v naší televizi. Za panujícím pojetím profesionality se skrývá jednak monopolizace (vyloučení těch, kdo nemají dost nákladné zařízení, které si mohli opatřit jen kolaborací s „velkým světem“, a těch, kdo neprošli dlouhodobým tréninkem), jednak cenzura (v širším smyslu, jako potlačení svobodného, nestylizovaného projevu). Často je to technik, jehož měření parametrů obrazu nebo zvuku “objektivně“ diskvalifikuje nějaký záznam jako neprofesionální. Naproti tomu neschopnost klást skutečné otázky nevadí, ba naopak očekává se. Za tímto technikem-vykonavatelem se však skrývá moc. S odvoláním na jeden obraz Ivana Illiche: v našem pojetí chceme uchovat možnost vstoupit do médií bosi, nechceme, abychom museli kvůli obstarání bot opustit prales, začít pracovat na běžícím páse a ze světa, kde distinkce chudý-bohatý neměla smysl, přejít tam, kde se automaticky zařadíme mezi nejchudší.

46.
Chudá televize volí to, co za chudobu považují bohatí, a to s přesvědčením, že to je obohacením všech zúčastněných z hlediska jejich rozvoje.

Hypotézy

47.
Zvláštní ráz událostí v ČT a kolem ČT svádí k formulování obecnějších explanačních hypotéz, pro jejichž testování však zatím nebyly vytvořeny předpoklady. Troufalý pokus kulturního antropologa Victora Wittera Turnera přenést i na současnou západní civilizaci pojmy odvozené ze studia afrického rituálu nabízí výklad podobných epizod jako communitas (společenství): je to volná obdoba liminální fáze v přechodovém rituálu, kdy stará sociální struktura je vypnuta a nová se ještě nevytvořila (například při přechodovém rituálu určeném pro přechod z dětství do dospělosti). V této mezifázi přestávají platit hierarchické vztahy a nastoluje se přechodná rovnoprávnost, nerespektují se četná práva a povinnosti, obnovují se vztahy já-ty, snižuje se péče o vnější vzhled, lidé dokáží přijímat bolest a utrpení a stávají se po tu dobu nezištnými…

48.
Civilizačně méně vzdálené by bylo užít pro explanaci kulturně antropologické pojetí svátku (Bachtin, Duvignead, Frejdenbergová, Granet), ve kterém se obnovují společenská „pravidla hry“ právě tím, že se přechodně vypnou (mnohé těmito autory uváděné příklady jsou sice z židovsko-křesťanského kulturního okruhu, nicméně rovněž převážně jen do novověku, takže je tu zase distance dějinná).

49.
Ve prospěch toho, že nějaká archaická mentální struktura byla v pozadí dění v ČT a kolem ČT, mluví jednak dlouhá vlna vzrušení, která proběhla naší veřejností (a již nelze zcela vysvětlit mediální manipulací), jednak její “svatý“ ráz (zaujetí pro „vyšší princip“, ochota přinášet jisté oběti, hledání „obětních beránků“ i „světců“).

50.
Přístup našeho týmu byl nestranný, ale nebyl nezúčastněný. Vyladili jsme se s tímto přechodně exaltovaným nastavením velké části naší společnosti například tím, že jsme realizovali projekt bez ohledu na to, zda se jej podaří prodat a zda si jeho posunem blíže k takto tušené antropologické podstatě dění nesnižujeme možnost ho prodat. Snažili jsme se navozovat symetrické vztahy mezi interviewovaným a interviewujícím (stejné vystavení se „chybě“). Zacházeli jsme se všemi stejně, bez ohledu na jejich pozici v sociální struktuře. Oni se zase vylaďovali s tímto postojem: všichni natočený rozhovor okamžitě autorizovali, tři z nich (Cibulka, Dědečková, Rejchrt) nás přijali doma.

51.
Zároveň nám ale záleželo na tom, aby se katarze plynoucí z tohoto excitovaného stavu s blížícím se vystřízlivěním nezměnila v kocovinu a aby se tvůrčí náhledy a radikálně otevřené sebereflexe, které během mezifáze vytrysknou, mohly zachovat při vytváření nové struktury. Proto jsme rozhovory zaznamenali pro futuro, bez velkého spěchu na okamžité uveřejnění (i zde nám paradoxně v této časové distanci napomohla náhoda – obtíž při hledání zařízení, na kterém by se dal americký systém záznamu převést na nějaký u nás použitelný).

52.
Naší nejsmělejší hypotézou bylo, že zveřejněním spíše výzkumně pojatých dialogů s aktéry dění, které málem „rozložilo“ četné jednotlivce, rodiny, přátele, některá média i celou politickou scénu, napomůžeme nikoli „zklidnění“, ale otevření veřejného dialogu o podstatných problémech, které krize pouze signalizovala, ale zatím netematizovala.

53.
Na závěr je nutno říci, že pokud se toto naše očekávání naplní, zdaleka to nebude zásluha jen nás autorů. Každý z účastníků projevil odvahu se v mnohém odhalit, a to zásadně víc než v běžné mediální situaci. Možná právě proto ani jeden z nich nevyzněl tak „špatně“, jak si ho schematizovala jemu znepřátelená strana tehdejšího bitevního pole. Za tuto jejich otevřenost musím všem sedmnácti účastníkům poděkovat. Doufali jsme v ni, ale nemohli jsme ji vynucovat, protože ta může být pouze svobodným darem.

[nahoru]

Bohuslav Blažek

Bohuslav Blažek vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU a filozofii a psychologii na FF UK v Praze. Ředitel nadace EcoTerra (od r. 1991), místopředseda Spolku pro obnovu venkova (od r. 1994), Ashoka Fellow (od r. 1996). Vyučoval sociální ekologii na fakultě architektury ČVUT a na katedře divadelní antropologie DAMU. Byl proděkanem pro zahraniční styky DAMU. Publikoval mimo jiné knihy Tváří v tvář obrazovce (Sociologické nakladatelství), Venkov - města - média (Sociologické nakladatelství). Zemřel 20.11.2004.

© Biograf 2001 - http://www.biograf.org; casopis@biograf.org
Publikování tohoto textu kdekoli jinde je možné pouze se souhlasem editora Biografu.
Správci webu: Jakub Konopásek a Zdeněk Konopásek
Design a koncepce: Zdeněk Konopásek; grafika Rudolf Šmíd